Severus Snape

Zbožné přání

17.4.1998

Severus Snape (38), Juliette Nemesis (33)

Juliette sebou trhla, když za zády zaslechla duté údery kroků. Přitáhla si blíže cestovní plášť, do nějž se zabalila a... Proboha, ona usnula! Toto uvědomění čarodějku okamžitě probudilo a nutilo následovat zvuk. Z chodby právě přicházel Severus, jenž se za dobu své návštěvy ve vlastním domě již stačil i svléknout z cestovního hábitu.

Se dvěma horkými čaji si tiše přisedl k čarodějce, přestože neskrýval nesouhlas s ženiným rozhodnutím jej navštívit.

„Ahoj," špitla tiše Juliette, zatímco si instinktivně nahrnula plášť ke svému břichu, aby jej skryla. Unavené černé oči ji zkoumaly při každém nádechu, ale Juliette se cítila v přítomnosti Severuse uvolněně.

„Jak ses sem dostala?" zeptal se nenuceně, přestože bylo zřejmé, že po odpovědi bažil. Podařilo se jí obejít veškerá opatření, veškeré zámky geniálního Severuse. Nemohla se nyní prořeknout a tím si zmařit i případné další návštěvy.

„Chtěla jsem tě vidět." Pochopil, ačkoliv mu mezi obočím vyskočila hluboká vráska, jak se pokoušel přijít na odpověď vlastní otázky sám. „Chybíš mi."

„Juliette, teď není doba, kdy se můžeme scházet. Čím dál jsi ode mě, tím máš větší šanci..."

„A ty? Jaká je tvá šance na přežití, když nejsem poblíž?" pojmenovala Juliette skutečnost, které se snažil kouzelník vyvarovat. Žena s dlouhými kaštanovými vlasy jen úzkostlivě přihlížela, jak se její přítel vzdával. Každé jejich setkání byl stále odevzdanější a odevzdanější svému úkolu, ale stále častěji zapomínal na vlastní rodinu, která na něj čekala.

„O mě nejde," zamručel. Čaje postavil na zaprášený konferenční stolek a zcela nečekaně si sedl na područku Juliettina křesla. Nikdy si k ní nesedal takto blízko, když měl o necelý metr dál vlastní křeslo... „Jsem si celkem jist, že Potter už nebude déle vyčkávat – i tento výkon při jeho prudkosti je jen těžko uvěřitelný."

„Je to ještě dítě," vydechla těžce Juliette, která stále nedokázala přisuzovat takovou moc synovi Lily, ale musela by být slepá a hluchá, aby si nevšimla naděje, kterou ve všech vzbuzoval. Stále to však byl jen malý chlapec s hůlkou, se kterou nemohl za celý svůj život vyčarovat ani taková kouzla, kterými Juliette běžně bránila své postavení. Vy-víte-kdo musel padnout, ale kdo by se mu mohl postavit?

„Je to Potter, vždy přijde s něčím ohromujícím." Posměšný úšklebek vystřídalo něco jako zbožné přání. Zoufalého Severuse v takové míře Juliette ještě neviděla, obvykle považovala právě kouzelníka za své světlo naděje.

„Mám o tebe strach," přiznala. „Každým dnem mizí celé kouzelnické rodiny, které v některých případech sloužily i Ty-víš-komu... Co když... Co když se mu taky znelíbíš? Co potom?"

„Mám k dispozici dostatek léčivých lektvarů." Znaveně se zvedl a přešel ke knihovně, aby vytáhl knihu, z níž pravděpodobně čerpal, aby ženu uklidnil. Juliette se zabořila hlouběji do křesla a potlačovala slzy. Viděla na Mary, jak těžce nesla smrt svého muže – ona by Severusovu nezvládla lépe, přestože oba žili celý život na pokraji smrti. „Tady."

Čarodějka bez zájmu převzala knihu. Nikdy ji lektvary nebavily a ani na ně neměla cit, obvykle se jen naučila předepsaný postup a pracovala jako pod kletbou imperius. Severusova nepozornost ji zaujala mnohem více.

„Co studuješ?" pokusila se o vtip, když sledovala shrbeného kouzelníka u knihovny. Nepřekvapilo by ji, kdyby se rozhodl i v tuto dobu knihy seřadit dle nových parametrů.

Černé oči přistiženě vzhlédly a dlouhé prsty vložily Juliette do dlaně její vlastní fotografii. „Myslel jsem, že jsem ji ztratil už před lety." Čarodějka neschopna slova sledovala svoji mladší verzi na vystřižené fotografii z novin. Pyšně stála s očarovanou obří kyticí a na dívčí tváři se rozléval široký úsměv. Ten den se oficiálně stala bystrozorkou. „Ani mě nenapadlo, že by mohla být za knihami..." Čarodějka se rychle usmála, aby dala hraně najevo, že také netuší, jak by se mohl dostat výstřižek z novin do knihovny, ačkoliv ona to věděla. Před lety, když si Lupin půjčil Severusův hábit, se v jedné kapse nacházela právě tato fotografie, kterou Juliette po neočekávaném příchodu Severuse rychle uklidila, ale zapomněla kam.

„Nemůžu uvěřit, že ji stále máš." Vypadala na ní tak mladě, krásně a šťastně. „Vypadala jsem dobře," utrousila Juliette s úsměvem, což vyčarovalo unavený úsměv i na tváři Severuse.

„Stále tak vypadáš." Odhrnul dlouhý pramen hnědých vlasů. „Jsi nádherná. Nezasloužím si tě, nedělám pro tebe dost," vydechl těžce, což Juliette zasáhlo. Dnešek byl mnoha věcmi výjimečný, avšak zcela fádní v porovnání se Severusovou náladou. Ačkoliv vždy cítila, že ji Severus svým způsobem miluje, nikdy z něj nepociťovala, že by si nebyl svým postavením vedle ní jistý. A už vůbec to neznačilo nic dobrého.

„Jsi tady pro mě." Pečlivě vyhladila ohnutý roh výstřižku, aby zaměstnala své ruce. Zhluboka se nadechla, aby překlenula tíživé ticho. „Nemáme žádnou společnou fotku," namítla a mávla hůlkou, takže přemístila malý foťáček z domova do své dlaně.

„Jsme unavení, neupravení..."

„Pro každého jednu, kdyby bylo nejhůře." Jejich obezřetné pohledu se střetly. Juliette stiskla spoušť. „Miluji tě, Severusi!" zašeptala, než kouzelníka políbila na rty.

Severus něžně pohladil Juliettino líčko palcem, než vážně pronesl: „Víc než svůj život."

Kouzelný foťák cvakl.

Podívejte se na datum... Už jen dny nás dělí od závěrečné bitvy, v níž se rozhodne, a proto by mě moc zajímalo, jak vnímáte Severuse. Z pohledu Harryho Pottera byl neochvějný ve svém úkolu do poslední chvíle, ale i Severus byl pouhým člověkem, jenž musel cítit, že velké rozhodnutí padne již brzy.

Za každý komentář moc děkuji a budu se těšit, jak mě komentáře ovlivní při tvorbě dalšího dílu. Snad ne posledního...

Pokud by vám HP svět chyběl, má druhá povídka z tohoto prostředí se už konečně  začíná rozjíždět a najdete ji na mém profilu pod názvem Snamione: Poslední šance

Krásný advent!