Severus Snape

Tkalcovská ulice

21.7.1984

Severus Snape (24), Juliette Nemesis (20)

Dvakrát se spěšně ohlédla přes rameno, než hlasitě zaklepala na omšelé dveře v zastrčené ulici, kterou už večerní paprsky kvůli velkému továrnímu komínu nedokázaly pořádně osvětlit. V cestovním plášti si přišla v mudlovské čtvrti jako blázen, i když se většina mudlů po zavření továrny už dávno odstěhovala za prací jinam, přesto viděla zavlnění několika záclon, když očima přelétla po temných oknech.

Hypnotizovaně hleděla na hluboké rýhy na dveřích, dokud se nedaly do pohybu a neodkryly na malou štěrbinu Snapeův výrazný nos s temnýma očima. Zmohla se na chabé povytáhnutí koutků, aby se jako host chovala alespoň trochu přívětivě, i když měla chuť metat kletby do všech stran a křičet.

„Juliette," hlesl překvapeně, ale okamžitě ustoupil, aby mohla vstoupit. Dívka si za dveřmi všimla, že měl připravenou hůlku pro nevítaného návštěvníka. Snape se vyklonil na ulici, zkontroloval situaci a během několika vteřin svůj dům opět zabednil. Hůlkou poklepal na zámek.

Tiše vedl Juliette tmavou chodbou do ještě tmavšího obýváku, ve kterém už párkrát byla, nikdy však nepřišla vchodem. Posadila se na jedno ze dvou omšelých křesel, nehty zaryla do čalouněné područky a v rychlosti přejela interiér pohledem. Nic se tu za poslední rok, co tu nebyla, nezměnilo. V popraskané váze stále stály usušené květiny, které tu zbyly ještě po jeho matce, police z tmavého dřeva se prohýbaly pod vahou knih, jejichž počet se možná jako jediný změnil. Někdo je začal skládat už do druhé řady a každý volný prostor doplnil pomačkanými pergameny.

„Hledal jsem tě," přiznal chladně, zatímco čarodějce přivolal sklenici vody.

„Já vím," povzdechla, než si hůlkou přeměnila vodu v čaj. Pravděpodobně by zvládla i něco ostřejšího, ale respektovala Severusovu abstinenci. „Promiň, nechtěla jsem nikoho vidět."

Kouzelník přešel zkroušení dívky, kterou zahlédl naposledy před třemi měsíci v Prasinkách, kam ji o Velikonocích pozval na máslový ležák, podezřele rychle. Juliette měla starost, že jej přestala zajímat. Možná ho urazila svojí ignorací, ale ona vážně nemohla jinak... Nechtěla se ukázat Severusovi zničená, jak ji zanechal Richard, když odhalil její románek...

„Gratuluji k prvnímu... zabití," sykl s trpkým pobavení a připil Juliette dýňovou šťávou. „Dokonce jsem si ten výtisk Denního věštce uschoval. Zakázaná kletba – moc dobrá práce."

„Severusi, prosím." Vrtěla hlavou, zatímco prosila, aby přestal. Pokud článek četl, nemohl si nevšimnout, že ji málem poslali do Azkabanu. „Byla to sebeobrana."

„Chudák Nott nestihl ani vytasit hůlku," politoval Smrtijeda se zahořklým úšklebkem. „Podle mně známých zdrojů to dostal do zad, když zrovna vstupoval do krbu..."

„Byl to Smrdijed! Nic jiného si nezasloužil," vykřikla dotčeně, přestože věděla, že si z ní Severus pouze utahuje.

„Jsi zákeřnější, než jsem si myslel." Úzké rty neopouštěl pobavený škleb, jenž Juliette dováděl k šílenství. Několik týdnů se urputně snažila zbavit výčitek, že někomu sebrala život, další týdny na pokraji psychického zhroucení čekala na verdikt komise, modlila se, aby neskončila v Azkabanu, a ještě nyní čekala, zda vůbec bude moct kdy vykonávat bystrozorské řemeslo, a do toho všeho si nakráčel Snape, jenž se celým procesem náramně bavil.

„Jestli sis chtěl promluvit jenom o tomhle, tak zase můžu jít." Teprve nyní si uvědomila, že si nesvlékla ani cestovní plášť, přesto si odejít nepřála. Ochable seděla v křesle a zkoumala své ruce v klíně. Severus ji tiše pozoroval svým ostřížím zrakem, dlouhými prsty si podpíral bradu, zatímco vyčkával. Juliette se cítila jako pod lupou, když ji kouzelník studoval, ale nemusel provádět žádný hloubkový výzkum, aby poznal, že je jiná. Cítila se jiná, rozbitá, zbytečná...

„Severusi?" Černovlasý muž s přerostlými vlasy naklonil hlavu ke straně. Stále se cítila nemístně. „Vždyť já ho zabila!" zajíkla se zoufalstvím a okamžitě si schovala tvář v dlaních. „Co mám dělat?" vzlykla.

„Nic," vydechl bezstarostně. Hlas měl stále chladný a odměřený, tudíž si čarodějka přišla nevítaná i v jeho společnosti. „Vůbec nic."

Juliette tiše srkala čaj, dokud ještě nějaký měla, poté jen seděla a hleděla do praskajícího krbu, který kouzelník několika tahy hůlkou rozdělal. Seděli tiše ještě dlouho poté, co i světlý opar za oknem zmizel a skrze těžké závěsy prosvítalo pouze oranžové světlo pouličních lamp. Čarodějka se snažila nemyslet na zoufalost posledního čtvrtroku, nutila vzpomínky zmizet, přestože se vždy jako bumerang vrátily a zabolely o to víc. Začínala pomalu litovat, že se dala na dráhu bystrozora, protože tato práce ji připravila již o mnoho věcí a to stále ještě nebyla u cíle své cesty...

Muž v černém hábitu se pár minut před půlnocí zvedl. Hůlkou uhasil oheň, jako by byl v domě zcela sám, nechal odlétnout dvě prázdné sklenice do zastrčené kuchyně, ve které dívka nikdy nebyla, a zamumlal Lumos!, čímž rozzářil špičku své hůlky.

„Mohla bych tu přespat?" zeptala se nejistě. Neměla sebou nic na převlečení, neměla však ani chuť cestovat zpět do domu své matky, kam se byla nucena znovu nastěhovat po rozchodu...

„S ničím jiným jsem nepočítal," řekl stále rezervovaně, ale poprvé zkřivil rty v malém náznaku úsměvu. „Připravím ti pokoj."

„Děkuju," zamumlala částečně vděčně, i když ji hryzal pocit prázdnoty. Severus ji odsunul na vedlejší kolej, už o ni neměl zájem stejně jako zbytek světa.

Muž němě přikývl a vydal se po skrytém schodišti do patra, Juliette jej opatrně následovala. Neodbočil jako obvykle doprava, kde se nacházel jeho ložnice, ale zamířil na opačnou stranu až k nejvzdálenějším dveřím. Těsně předtím, než vstoupil do pokoje, jenž měl pro dnešní noc sloužit jako útočiště pro Juliette, naznačil dívce, ať počká na chodbě. Čarodějce došlo, že po dobu nepřítomnosti uklízel pokoj, aby si nepřišla jako nechtěná věc ve skladišti – stejně se tak cítila, když otevřel dveře a vyzval ji, aby vstoupila.

Pokoj byl o něco větší než Severusova ložnice, pravděpodobně byl přes den i světlejší, ale působil nehostinně, tudíž by dala přednost i známému temnu a Snapeovým prozíravým pohledům. Neochotně se rozešla do útrob místnosti, přičemž se pokusila nenápadně otřít o kouzelníka. Marně.

„Víš, kde je koupelna," konstatoval suše.

„Zlobíš se," oznámila tentokrát Juliette a těžce usedla do nohou manželské postele. Pravděpodobně se nacházela v ložnici jeho rodičů... „Jsem tak pitomá!" obviňovala se plačtivě, i když uvnitř byla vyprahlá jako poušť v Egyptě, kde se poprvé dala pořádně dohromady s Richardem... „Myslela jsem, že když na nějaký čas zmizím..."

„Ničemu jsi nepomohla," utnul ji rázně. „Dobrou noc, Juliette!"

„Severusi, prosím!" zaškemrala, ani nevěděla o co. Opouštěl ji stejně, jako ona náhle opustila jeho před třemi dlouhými měsíci. Prostě se vypařila.

„Dobrou noc, Juliette!" zopakoval tvrdě a už se chystal odejít, když Juliette ještě sebrala poslední zbytky sil.

„Rozešli jsme se," vyhrkla, jakoby to snad byla polehčující okolnost. „S Richardem jsme se rozešli před několika měsíci."

„To mě mrzí," řekl stále pochmurně a zavřel ze sebou dveře. Se Severusem odešlo i světlo a malá naděje, že by existoval ještě někdo na světě, kdo by ji mohl mít rád. Někde uvnitř celý večer zoufale doufala, že ji Severus obejme, vyslechne, možná pohladí... Modlila se, aby nepřestával být jejím přítelem, jenže všechno pokazila a on ji za trest odsunul do nejzapomenutelnějšího pokoje svého domu...