Ty jsi ten důvod

2

Ta holka si nedá pokoj! Neuplyne den, aby mi svou zbytečnou
existenci nepřipomněla nějakým trapným vtipem. Potkávám ji na těch
nejnemožnějších místech a ať dělám, co dělám, není možné se jí
vyhnout. Ona je snad všude!
"Aaaaaa, naše premiantka" najde mě i o přestávce na oběd, kdy jen
tak sedím na trávě a čtu si knížku. "Šprtáš, princezno? Nezapomínej,
že nejen vědomostmi živ je vysokoškolák." Zase se směje a mě už by
vážně zajímalo, jestli aspoň tuší čemu a proč. "Bože, Alice! Je tu
někde kout ve kterém chybíš?!" zvednu se otráveně a vyklidím pole.
Na její vtípky fakt nemám náladu.

Ještě jedna přednáška a pro dnešek padla. Čeká mě ještě směna
v kavárně a potom úprk na autobus. Ten poslední mi jede v jedenáct.
Půl hodiny se budu kodrcat po rozbitých silnicích. Daň za to, že
jsem odmítla bydlet na koleji nebo zůstat u rodičů a platit nájem
v centru je prostě nad moje možnosti.

Dnes je tu téměř prázdno. Tři obsazené stoly z deseti. "Dáš si taky
kafe?" postaví se Bethany ke kávovaru. "Proč ne. Mám čas. Nic moc
se tu neděje" rozhlédnu se kolem sebe.
Beth chodí na stejnou školu jako já, jen o dva ročníky výš. Tuhle
brigádu mi vlastně dohodila ona. Za ten čas co jsem tady, jsme se
dokonale sehrály. Lokál máme spravedlivě rozdělený na dvě poloviny
a ve všech dalších povinnostech se poctivě střídáme.
Dnes jsem to já, kdo myje nádobí a ona se stará o to, aby vitríny
se zákusky byly plné a úhledné. Večer pak společně uklidíme a
rozdělíme si spropitné.

Možná se staví Harry. Občas to dělá. Přijde sám, objedná si kávu a
sedne si tak, aby na mě viděl.
V téhle oblasti sice nemám žádné zkušenosti, ale nejsem tak hloupá,
aby mi nedošlo, že kvůli kafi sem asi nechodí. Jak asi líbá? Je to
už podruhé co mě tahle otázka napadla. Ještě nikdy jsem nikoho
nepolíbila. Ne, že bych k tomu neměla příležitost, ale pokaždé
když jsem si představila cizí jazyk v puse, přišlo mi to odporné.
Co na tom všichni mají? Vždyť je to nechutný!

"Ahoj, princezno" vyruší mě z myšlenek ten nejprotivnější hlas
na světě. "Zase šprtáš?" kývne směrem ke skriptům, které mám
před sebou. "Dáme si čtyřikrát kapuccino a k tomu čtyři tyhle
zákusky" ukáže do prosklené vitríny.
No jasně, že si sedly do mé půlky! Teď kolem ní budu muset bůhví
jak dlouho tancovat a dělat jí poskoka!
"Tak prosím" postavím před každou šálek a přinutím se k úsměvu.
"Můžu dostat ještě jeden cukr?" ozve se hned, jak se vrátím zpět
k pultu. "Jistě" vezmu pro jistotu celou misku s malými sáčky
a postavím ji doprostřed stolu.
Vzápětí se ozve cinknutí. Jedna ze lžiček spadla na zem. Ani se
nemusím dívat která. "Omlouvám se." Ten kajícný výraz ti fakt
nevěřím Alice, soptím v duchu. "Nic se nestalo" pronesu nahlas.
"Prosím" podám jí čistou část příboru a přidám další ze strojených
úsměvů. Kráva!