Ty jsi ten důvod

59

I když jsem se tvářila, jako by se nic nedělo, představa malého,
zbitého kluka mě chladnou rozhodně nenechávala.
Alan Morris, našla jsem si znovu jeho složku a pozorně se začetla
do informací. Kromě smrti jeho otce jsem ale nic zajímavého nenašla.
Ani zmínka o matčině závislosti na lécích, ani slovo o otčímovi.
Podle adresy bydlí nedaleko.

Po třetím zazvonění konečně zaslechnu šramot za vchodovými dveřmi.
"Dobrý den, paní Morrisová" pozdravím drobnou, neupravenou ženu.
Její nepřítomný pohled mi okamžitě potvrdí pravdivost Aličiných
slov. Jen tu tak stojí a zírá do prázda, bez jakéhokoli zájmu o mě
nebo okolní svět.
"Paní Morrisová, jsem tu kvůli Alanovi" snažím se ji probrat
z letargie.
"Víte, že má ve škole problémy?"
"Alan? Problémy? Jaké problémy?" zamumlá lhostejně. "Nechci žádné
problémy. Nechte mě být" dodá ještě a aniž by se na mě aspoň
podívala, zavře za sebou dveře.

Hned druhý den si ho zavolám k sobě.
"Posaď se" kývnu směrem k židli.
"Alane, asi víš, proč jsi tady" začnu opatrně.
Chlapec jen zavrtí hlavou a zatváří se nechápavě.
"Že mi to nejde ve škole?"
"To je také téma k hovoru, ale teď s tebou chci mluvit o něčem
jiném."

Celý, půlhodinový rozhovor je k ničemu. Klučina zarputile odmítá,
že by bylo doma něco špatně. Matka je v pořádku a nevlastní otec
je fajn.
"Alane, víš, že když mi teď neřekneš pravdu, může se ti něco stát?"
zeptám se ho vážně.
"A když ji řeknu, stane se něco jí" vyhrkne zbrkle, ale okamžitě
mu dojde, že se unáhlil.
"Komu?"
"Ne. Nikomu. Kecal jsem" zkouší vzít tu větu zpátky.
"Dobře" vzdám to.
"Máš tu ještě někoho, ke komu bys mohl jít?"
"Ne. Jen mámu" odpoví tiše.
"Dobře. Teď půjdeme k vám domů, ty si sbalíš pár věcí a půjdeš
se mnou."
"To nemůžete!"
"Ale můžu. A ty si můžeš vybrat. Buď půjdeš se mnou nebo zavolám
policii."
"Nemůžu ji tam nechat samotnou!" Jeho pohled je najednou plný
strachu.
"Myslíš, že mamince ublíží? Udělal to už někdy?"
"Ne. Jen mně" zašeptá.
"A řekneš mi o tom?"
Malý, hubený chlapec sklopí hlavu a přede mnou se začne odvíjet
příběh jedné zoufalé rodiny.

"Tak jo" pohladím ho po rozcuchané hlavě. "Teď se sbalíš a půjdeme
ke mně. A k mamince zavoláme doktora, aby ji vzal do nemocnice.
Souhlasíš?"
Konečně se dočkám váhavého přikývnutí.
"Tak jdeme. Ničeho se neboj."