Ty jsi ten důvod

20

"Neřeklas mi, že přijedeš" tisknu se do její náruče. "Ještě včera
jsem to nevěděla. Dej mi to" bere si klíče a netrpělivě odemyká.
"Pojď ke mně" obejme mě hned, jakmile za námi zavře dveře.
"Strašně se mi stýskalo" její rty nedočkavě hledají ty mé.
"Počkej. Jsi celá zmrzlá. Jak dlouho tu vlastně čekáš?" mám o ni
starost. "Asi celé století. Ale na tom nezáleží, protože teď jsi
tady."
Bože! Ty její rty! Musím sebrat všechnu sílu, abych se jí dokázala
vymanit z objetí.
"Udělám ti aspoň čaj. A do tohodle se zabal" přehodím jí přes
ramena deku. "Jedině, když se zabalíš se mnou" přitáhne si mě
zpátky k sobě. "Jenže to ti pak neudělám ten čaj" rozesměju se.
"To nevadí. Zůstaň u mě. Chyběla si mi."

Už se nebráním. Sedím jí na klíně a něžně oplácím všechny
polibky. Šeptá mi spoustu těch nádherných nesmyslů, kterým chci
věřit.
"Jess, jsi tak krásná. Dovol mi takhle zůstat napořád. Chci být
blízko tebe. Miluju tě."
Neodpovídám, ale to neznamená, že nevnímám. Chci totéž. Zůstaň.
Zůstaň už navždy, prosím ji v duchu. Chtěla bych jí taky umět říct,
co cítím. Ale zatím to nedokážu. Stud na mě leží jako hromada ledu,
ale já vím, že díky ní jednou roztaje.
Zatím musím jen doufat, že mi rozumí. Že aspoň tuší, co si myslím.
Líbá mě tak, že vůbec nepochybuju o tom, že mě miluje ale...
Alice, co mám dělat, abys to věděla i ty?!

"Jak dlouho tu zůstaneš?" zasunu jí pramen vlasů za ucho. "Týden,
zlato" vezme moji ruku a něžně ji políbí. "Počkej, něco pro tebe
mám" sáhne do kapsy a vytáhne malou, svátečně zabalenou krabičku.
"Otevři to" políbí mě na tvář.
Jemný řetízek s dvěma spojenými srdci. "Je nádherný" vydechnu
překvapeně. "Snaží se ti říct, že moje srdce patří tobě" pohladí mě
něžně. "Můžu?" vezme mi dárek z rukou a zapne mi ho kolem krku.
"Sluší ti, princezno."
"Taky pro tebe něco mám" zvednu se z jejího klína. "A tohle ti má
říct, že se o tebe strašně bojím, když jsi ...tam. Snad ti přinese
štěstí a ochrání tě." "Děkuju" usměje se, když se i tenhle řetízek
ocitne tam, kde má být. "Já děkuju tobě" políbím ji na tvář.
"Budu muset jít, Jess" přitulí se ještě. "Uvidíme se zítra jo?"
Její rodiče asi nebyli nadšení, když hned dnes večer odešla z domu,
napadne mě. Přesto ale nechci, aby mě opustila už teď.
"Ještě...ještě chvilku...prosím" zašeptám stydlivě kamsi do jejího
krku a nechám se znovu pohltit těmi žhavými ústy.

"Děláš mi to moc těžké, kočičko" rozesměje se po chvíli. "A moc
dobře to víš, že jo?" odtáhne se trochu. "Už vážně musím nebo se
máma zblázní. Čeká na mě."
Počká, až ji neochotně pustím a pomalu se zvedne. "Vyzvednu tě
zítra po obědě jo?" "Dobře." Jenom zašeptám, protože už zase
odchází a já mám pocit, že tohle celé je o čekání, odchodech
a loučení. "Pojď sem" obejme mě znovu. "Vynahradím ti to. Slibuju."

Jazyk, který zkušeně a lahodně klouže po tom mém, je najednou
důraznější. I její dlaně teď nehladí jen moje záda, ale odvážně mi
putují po těle. Najednou mám pocit, že jsou všude. Že ona je všude.
Že je součástí mě. Slyším její zrychlený dech. Nebo jsem to já,
komu tak buší srdce?
"Musíme přestat, kočičko. Jinak nedokážu odejít." Znovu se odtáhne,
ale tentokrát daleko rychleji. "Tak zítra" políbí mě ještě.

I když v tomhle jsou mé zkušenosti nulové, je mi jasné o co tady
šlo. Ona chtěla...chtěla... Ani v duchu to nedokážu vyslovit.
Vím, že rozhodně nejsem první, koho se takhle dotýkala. Kdyby byla
s Brendou, určitě by to neskončilo jen u polibků a hlazení.
Co když jí tohle nestačilo? Co když i se mnou už chce víc? Není
na to ještě moc brzo? Jsem na to připravená? Co když se jí pokusím
dát to, co chce a najednou zjistím, že to nechci já? Alice, co když
to nedokážu? Co když tě zklamu?
Otázky na které neznám odpověď. Jedno vím ale jistě. Líbilo se mi
to. Líbilo se mi, být jí takhle blízko a téměř ztratit hlavu.