Ty jsi ten důvod

69

Nový školní rok. Pomalu kráčím chodbou ke své kanceláři.
"Jess! To je dobře, že jsi tady" hrne se ke mně Nikol.
"Měli jsme strach, že už nepřijdeš."
"No...neměla jsem" usměju se na ni. "Ale zřejmě v celé zemi není
nikdo, kdo by mě nahradil."
Asi tak napůl je to lež. Nepodala jsem si žádost o přeložení a teď
i sama sobě nalhávám, že jsem ji nepodala proto, že jsem věřila
Bensonové. Je to samozřejmě nesmysl. Ta ženská neudělá nic, k čemu
ji nedonutím. Jenže já nevím, jestli ten e-mail chci poslat.
To koneckonců můžu udělat vždycky, rozhodla jsem se už cestou
z návštěvy rodičů. Mám se kam vrátit. Mám tam rodinu a stále ještě
si držím ten maličký byt z dob studia.

Alan na mě čeká před školou. Celé prázdniny byl s paní Morrisovou
někde u moře, takže jsme se neviděli. Potěší mě, že je v pořádku.
"Chtěl jsem se zeptat, jestli k tobě zase můžu chodit na doučko"
usměje se na mě, když se pozdravíme.
Jen tak tak se nám podařilo napravit důsledky dvouletého flákání
a on nepropadl. Nevím jestli měl větší radost on nebo já.
"Proč ne, jestli chceš. Stejně nemám odpoledne co dělat."
"Tak prima" obejme mě, když se ujistí, že nikdo z kamarádů není
nablízku. Už je skoro tak velký jako já.

Sedím v kavárně a znovu přemýšlím o svém přeložení. Když jsem se
vrátila, měla jsem pocit, že tady jsem opravdu doma. Nezměnily to
ani tři týdny, které jsem strávila s rodinou a starými přáteli.
Těšila jsem se až projdu parkem na známém náměstíčku, až nakouknu
do trafiky a usednu k malému stolečku před kavárnou.
Až sem je to všechno v pořádku ale...za týden se vrátí. Přijede ten
samý autobus, který je tehdy v noci odvezl a ona bude zpátky.

Nakonec jsem si zakázala myslet na to, co bude. Stejně to nemůžu
změnit. Jsem tady a musím tu zůstat ať už udělá cokoli.

Odpolední slunce rozpaluje dlažební kostky a já pozoruju hlouček
lidí, kteří čekají na své blízké. Ne, nejsem tam s nimi. Nepatřím
tam. Stojím opodál, ve stínu stromů, ale stejně jako oni se dívám
směrem odkud přijedou.
Autobus zastaví, otevře dveře a oni pomalu, jeden po druhém,
vystupují do slunečního žáru. Unavení a zaprášení se rozhlížejí
kolem sebe a hledají ty, které milují.
K Alici se rozběhne malý Tomík. Obrovský pes se jí opře o ramena.
S úsměvem si nechá olíznout tvář, pohladí malou, střapatou hlavu
klučiny a zvedne těžkou vojenskou tašku.
Počkám, až zmizí za rohem a potom se i já vydám domů. Ani si
neuvědomuju, že se usmívám. Až pozdě večer mi dojde, že ten pocit,
který jsem měla, byla úleva. Bála jsem se o ni, přiznám si a usnu
hned, jak položím hlavu na polštář.