Ty jsi ten důvod

21

"Kam jedeme?" zeptám se zvědavě, když nasednu do malého,
červeného, roztomilého auta.
"Překvapení, princezno" usměje se a dál se soustředí na cestu.
Silnice je zasněžená, takže se rozhodnu nevyzvídat. Konečně
opustíme rušné ulice města a ona sundá jednu ruku z volantu. Udělá
to jenom proto, aby do ní vzala tu mou.
"Slíbila jsem ti, že ti to vynahradím. Teď už budeme jenom spolu"
políbí mě do dlaně.
"Nebudeme" ani si snad neuvědomuju, že mě ovládl smutek. Bude se
muset vrátit. Znovu odletí do toho pekla a já...
"Miláčku" zajede ke krajnici a zastaví. "Teď na to nebudeme myslet.
Máme před sebou ještě šest dní a nebudeme si je kazit. Souhlasíš?"
vezme mě do náruče. "Slib mi to" zašeptá než se její rty dokonale
ponoří do mých. "Slibuju."

"Pojď" vezme mě za ruku a vede mě úzkou, lesní pěšinou. Stopy
ve sněhu mi prozradí, že už tu někdo byl. Sníh v okolí je
neporušený.
Po chvíli se před námi otevře prostranství s nádhernou, malou
chatou. "Naše království" obejme mě. "Líbí se ti tu?"
Rozhlížím se kolem sebe a musím uznat, že tohle místo je úžasné.
Ze všech stran obklopené borovým hájem a o kousek dál bublá potok.
Z komína se kouří, takže jsem se nespletla. Byla tu a zřejmě
připravila všechno na můj příjezd.

Teplo z krbu mi příjemně dýchne do tváře. "Ohřej se" posadí mě blíž
k ohni. "Udělám ti čaj" usměje se ještě. "Ne, počkej" přitáhnu si
ji k sobě. "Zahřej mě ty. Vzpomínám si, že mi někdo sliboval, že
mě bude líbat až do rána."
"Mhm" zavrní už v polibku. "A přesně to taky udělám, princezno."
Jemně mě stáhne z křesla a posadí se se mnou na hebkou bílou
kožešinu před ohništěm. Jako ve filmu, napadne mě, ale nemám čas
nad tím přemýšlet. Její rty mi to nedovolí. Pomalu se pohybují po
těch mých a já znovu žasnu nad tím, jak rychle dokáže zmizet svět
okolo nás. Jen ona a já a žár, kterým mě dokáže tak snadno spoutat.

Zdání, že se čas zastavil, byla jen milosrdná lež. Naopak. Hodiny
letí jako splašené a venku se pomalu stmívá. Kromě pár chvil, kdy
přiložila na oheň nebo udělala čaj, mě nepustila z objetí. I teď
ležím s hlavou na jejím rameni a vnímám její blízkost.
"Nemáš hlad?" políbí mě do vlasů. "Udělám nám něco k večeři, jo?"
"K večeři? Neměly bychom se už vrátit?" Zvednu se rychleji než jsem
chtěla a mimoděk jí tím prozradím, že představa společně strávené
noci mě vyděsila. "Ty...ty chceš jet domů? Myslela jsem, že..."
Taky vstane, i když o poznání pomaleji než já. "Dobře, Jess.
Pojedeme."

Cesta proběhne v naprostém tichu. Plně se soustředí na zasněženou
silnici a já se na ni neodvážím ani podívat.
"Tak jsi doma" přeruší mlčení, když zastaví před domem, kde bydlím.
Rozepne si pás, ale chybí v tom ta nedočkavost a touha po polibku,
na kterou jsem u ní zvyklá. "Dobrou noc" doprovodí mě ke dveřím.
Pak mi dá lehkou pusu na tvář a otočí se k odchodu.
"Alice, počkej" zastavím ji tiše. "Promiň."
"To nic, princezno. Uvidíme se zítra." Její úsměv je strnulý a bez
výrazu.
"Počkej" zaprosím znovu. "A na co? Jessico, jsem tu jen na pár dní
a chtěla jsem být s tebou. Myslela jsem, že to chceš taky."
"To chci, ale..." "Ale co?" dívá se na mě nechápavě. "Já... ještě
nikdy jsem s nikým..." Chvíli jí trvá, než pochopí, co se tu snažím
vykoktat. "Jo. To mi došlo" řekne už mnohem mírněji. "Takže se
nezlobíš?" zeptám se opatrně.
"Jess, chtěla jsem být s tebou. Blízko tebe. Nechtěla jsem s tebou
spát. Teda chtěla, ale ne tak, jak si myslíš" teď už se rozesměje.
"Pojď ke mě" obejme mě něžně. "Miluju tě. Nikdy bych neudělala nic,
co nechceš."