Ty jsi ten důvod

49

"Tak si půjdem zatancovat ne?" zvedá Harry všechny ze židlí. "Co to
s námi je? Už jsme tu hodinu a nikdo ještě nebyl na parketu. Tak
vstávejte. Sedět můžeme v důchodu."
Parta rozesmátých lidí se hrne do už tak nabitého sálu. Já zůstanu
sedět. Na tohle jsem nikdy nebyla a už se to asi nezmění.
"Co je?" gestikuluje na mě Harry už ode dveří. "Nic" pokrčím
rezignovaně rameny.
"Půjdeš?" ozve se za mnou její hlas.
"J-jo. Jasně" zvednu se jako na povel.
Pane Bože, ovládá mě jak loutku na provázcích! Nikdy jsem jí
nedokázala říct ne. Dokonce ani dnes.

Vezme mě kolem pasu a společně se zařadíme do skupiny lidí
na parketu. Dvě nebo tři rychlé skladby a najednou... To snad ne!
Série ploužáků! Harry se nenápadně přitočí a jemným drcnutím mě
pošle přímo do její náruče.
"Já... raději půjdu" odtáhnu se rychle.
"Jednu písničku mi snad věnuješ" usměje se a přitáhne si mě k sobě.
"Nikdy jsme spolu vlastně netančily" zamyslí se.
"J-jo. To ne" zablekotám zbaběle.
Srdce se mi snaží prodrat ven z hrudi jen z toho, že je tak blízko.
Ruce má položené na mých zádech, zatímco já se ty své snažím
rozpačitě umístit kamsi na její ramena.
"Uklidni se" dívají se na mě ty zelené oči. "Je to jen tanec."
"J-jo."
Jasně, že je to jen tanec! Jenže... Alice! Tvoje dlaně na mém těle,
neposedný pramen vlasů, který ti znovu spadl do tváře, vůně tvé
kůže...
"Už budu muset jí!" odstrčím ji od sebe prudce a zamířím k východu.

Noční vánek sice osvěží mou tvář, ale nedokáže zchladit ten žár,
který mě zcela pohltil. Ať už to skončí, modlím se v duchu. Zítra
odjede a pak už ji nikdy neuvidím, pomyslím si s úlevou. V mém
romantickém snění se s ní cítím mnohem bezpečněji.

"Můžu tě vzít domů, jestli chceš" ozve se do ticha.
"N-ne. To je dobrý. Pojedu autobusem" vykročím směrem k zastávce.
"Ten ti jede až za hodinu."
Jistě. Zase všechno ví! Proboha Alice! Proč tohle děláš?! Copak
nevidíš, že každou vteřinu s tebou umírám?!
"To nevadí. Projdu se" snažím se, aby můj hlas zněl dostatečně
sebejistě.

Zastávka je pochopitelně liduprázdná. Rozhlédnu se kolem sebe.
Nikde ani živáčka. Posadím se na lavičku. Tahle hodina bude hodně
dlouhá, napadne mě.
Vytáhnu skicák a tužku. Nedávno jsem se vrátila k malování. Kdysi
mě to strašně bavilo. Teď jen doufám, že tím zabiju čas.
Bezmyšlenkovitě načrtnu prvních pár tahů. Vůbec netuším, co bych
měla nakreslit a tak jen automaticky pokračuju v něčem, co zřejmě
nebude mít hlavu ani patu. Za půl hodiny se na mě, ze zářivě bílé
čtvrtky, dívá její tvář. To snad ne!
Ohromeně zírám na ten kus papíru. Musela jsem se zbláznit! Rychle
vstanu a kresba skončí v nejbližším odpadkovém koši.