Ty jsi ten důvod

71

"Proč jsem tady?" nevydržím to ticho asi po půl hodině.
"Co potřebuješ, Alice?"
"Nic" zavrtí hlavou.
"Aha. Takže jsem tady, protože se Kennymu stýská" zavrčím už
naštvaně.
"Jo" usměje se.
"Hele, jsem ráda, že jsi v pořádku zpátky. Vážně. Ale na tohle
fakt nemám náladu. Jestli ti jde o to, že jsem ještě tady...
Tak jo. Tu žádost jsem neposlala a Bensonová to neřeší, protože
prostě nemusí."
"Jess..."
"Pošlu ji hned zítra."
"Proč jsi za mnou včera nepřišla?" Jednoduchá, věcná otázka.
"Kdy včera?" zkusím vykličkovat, protože vůbec netuším co říct.
Viděla mě?!
"Byla jsi tam, když jsme přijeli."
"Jo no...náhodou jsem šla kolem..." Proč mě sakra nutíš lhát?!
Mám pocit, že v poslední době mezi námi byla jenom lež a můžu za to
samozřejmě já. Tak okázale mě přehlíží a dává najevo jak o mě
nestojí, že mi vlastně nic jiného nezbývá.
Najednou se zastaví a donutí k tomu i mě.
"Řekni to. Aspoň jednou chci slyšet, jak to zní z tvých úst."
Srdce mi bije až v krku. Strašně bych jí chtěla vyhovět a říct jí,
jak moc ji miluju. Ale k čemu by to bylo? To jsem jí přece měla
říct už tenkrát.
"A co?" zeptám se jako idiot, když spolknu ten knedlík, který se mi
udělal v krku.
"Nic. Půjdeme. Je pozdě."

Pomalu se vracíme zpátky a ani jedna z nás už nepromluví. Dusivé,
tíživé ticho otrávilo i slunce, které dnes zapadá mnohem rychleji.
Aspoň se mi to zdá. Doprovodí mě až ke dveřím a zůstane beze slova
stát.
Dívá se na mě a já najednou vím, že ještě nechci, aby odešla. Děsí
mě to poznání, že i v téhle situaci je mi s ní tak dobře.
"Nechceš...nedáš si třeba čaj?" zeptám se.
"Ne" odpoví tiše.
"Tak...dobrou noc" otočím se zklamaně ke dveřím.
"Jess! Nedám si čaj, protože....Já...tentokrát to chci udělat
správně."
......?
"Půjdeš se mnou na rande?"