Ty jsi ten důvod

17

"Včera byl úžasnej, všimla sis?" doráží na mě Cora hned ráno
před univerzitou. "A usmál se na mě. Bože, je tak nádhernej, když
se směje" zasní se okamžitě, což mi vyhovuje, protože nemusím
odpovídat. Oliver tam totiž včera byl už po třetí se stejnou dívkou
a to pro moji kamarádku rozhodně nevěstí nic dobrého.
Ale aspoň je tady. Může ho z dálky obdivovat a snít o tom, že
jednou to bude ona, koho pozve na taneční parket.
"A co Harry?" zeptá se zvědavě. "Vůbec spolu netančíte. Necháváte
si všechno do soukromí?"
Nechce se mi odpovídat, ale vím, že jednou jí to stejně budu muset
říct. Tak ať to mám raději z krku.
"Nejsem s Harrym. Vůbec jsem s ním nebyla" podívám se na Coru a
úplně zbytečně doufám, že tím celý rozhovor na tohle téma skončí.
"Tos mi celou tu dobu lhala?!" zírá na mě nevěřícně. "Nelhala. Jen
jsem o tom nemluvila" pokouším se vysvětlit a vím, že je to marné.
"Byli jste spolu tak úžasní" horuje dál kamarádka. "Nádherný pár.
Strašně vám to slušelo." "Coro, věř mi, že Harry za to nestojí.
Vlastně nestojí ani za tenhle hovor."
Dívka sice zmlkne, ale za chvíli mě překvapí svým zkonstatováním.
"Takže je tu někdo jiný."
Neodpovím, protože tohle nebyla otázka a jsem ráda, že se neptá.
Co bych jí vlastně měla říct? Že jsem se asi zamilovala? Do dívky?
Navíc do té, kterou celý život bytostně nesnáším? Tohle by vážně
nepochopila. Tím spíš, že to nechápu ani já.

"Ahoj, princezno" usmívá se na mě z monitoru. "Nebudím tě?"
Je téměř půlnoc, takže její obavy jsou pochopitelné. "N-ne"
vykoktám, aniž bych se zmohla na pozdrav. Je tak blízko a přesto se
jedna druhé nemůžeme dotknout.
Neposedný pramen vlasů už jí zase spadl do obličeje. Jako kdyby se
snažil zabránit tomu, abych se jí mohla dívat do očí, napadne mě.
Zírám na ni a mlčím. Nikdy mi nepřipadala tak krásná jako teď.
"Co je?" Ještě stále se usmívá. "Díváš se, jako kdybys viděla
ducha." "Je to už dlouho" konečně se mi vrátí řeč.
"Já vím. Promiň. Není úplně jednoduché odtud volat" zvážní. "Ale
myslela jsem na tebe." "Jo?" Ať se snažím sebevíc, musí slyšet
pochyby v mém hlase. Za sedm týdnů vážně neměla možnost se mi
ozvat ani na vteřinu?
"Jess, je to tu složité. Věř mi, že ti volám hned, jakmile je to
možné. Stýská se mi."
Začervenám se, protože (a to bych jí nikdy nepřiznala) mě
v posledních dnech trápila myšlenka, že tam možná potkala někoho
jiného.
"Mně taky" odpovím nesměle. Hlas se mi trochu zachvěje. Asi proto,
že jsem něco takového ještě nikdy nikomu neřekla. "Chtěla bych,
abys byla tady."
"Jo? A co bys ještě chtěla?" Teď zčervenám ještě mnohem víc.
Naštěstí pochopí, že neodpovím.
"Víš co bych chtěla já?" zeptá se. "N-ne." "Chtěla bych se k tobě
přitulit a líbat tě až do rána, protože v té noční košilce jsi
prostě rozkošná." Znovu cítím to horko, které se mi hrne do tváří.

"Jess?" Nemůžu si nevšimnout toho, že teď opravdu zvážněla. "Bylo
ode mě sobecké po tobě chtít abys počkala. Uvědomila jsem si to až
tady. Nemusíš to dělat. Vím, že je to těžké. Vím, že je to dlouho.
A vím, že se jen těžko chápe, že se nemůžu ozvat častěji. Nechci tě
omezovat. Zasloužíš si být šťastná a ne po večerech čekat, jestli
náhodou nezavolám."
Chvíli mi trvá, než v hlavě zpracuju to, co mi právě řekla. "Ty...
ty se se mnou rozcházíš?"