Ty jsi ten důvod

29

Milování s ní je prostě úžasné. Poprvé v životě mám pocit, že žiju.
Jsem středobodem jejího vesmíru a ona toho mého. Najednou nic
jiného nepotřebuju. Stačí mi její objetí a polibek a mám všechno,
co jsem kdy chtěla. Je tohle láska?

Z postele sleduju jak se obléká. "Ty někam jdeš?" zeptám se nejistě
a právě v tuhle chvíli si vůbec nedokážu představit, že by mě tu
nechala samotnou.
"Vrátím se, kočičko" sedne si ke mně. "Musím zajet na chatu a dát
to tam trochu do pořádku. Navíc jsem myslela, že... Jsou tam věci,
které tam nemůžou zůstat. Jídlo a tak" vezme mě za ruku.
Jasně. Myslela si, že tam zůstaneme a všechno připravila. Cítím
vinu za to, že jsem to pokazila, i když mi nic nevyčítá.
"Počkej" stáhnu si ji zpátky k sobě, když se pokusí vstát. "Pojedu
s tebou."
"To nemusíš Jess" usměje se na mě. "Za dvě tři hodinky jsem zpátky."
"Ale já chci" zvednu se rychle. "Promiň" zašeptám tiše, když ji
obejmu.
"To nic. Je to moje chyba. Měla jsem se nejdřív zeptat" políbí mě
něžně. "A okamžitě se oblékni, protože jinak..." "Jinak co?"
přeruším ji provokativně.
Rychle mě položí zpátky do postele a úplně samozřejmě pokračuje tam,
kde jsme před chvílí skončily. "Jsi pěkně nenasytná, kočičko."

Naše včerejší stopy zavál sníh. Krb samozřejmě vyhasl a v chatě je
téměř stejná zima jako venku.
"Zatopíš?" zeptám se nesměle.
"Ne. Jen sbalím pár věcí a hned pojedeme" usměje se a zahalí mě
do huňaté deky. "Jen chvilku" políbí mě na tvář.
"Ali, počkej" zavolám ji zpátky, když se spěšně vydá do kuchyně.
"Jestli... jestli ještě chceš, tak... můžeme tu zůstat. Mrzí mě, že
jsem to celé pokazila" sklopím oči.
"Nic jsi nepokazila, princezno" klekne si ke křeslu, do kterého
jsem se usadila. "Každá vteřina kdy mi dovolíš být s tebou, je
mnohem víc, než v co jsem kdy doufala" položí mi důvěřivě hlavu
do klína. "Moc tě miluju."

"Tohle ti vrátím!" zavřeštím na celý les, když mi sněhová koule
přistane za krkem.
"Tak to zkus" obejme mě pevně a vzápětí se obě skácíme do závěje.
"Jsi děsná" směju se na celé kolo, ale její hebké rty neodmítnu.
"A ty jsi moc krásná, když se směješ" dívají se na mě něžně ty
smaragdově zelené oči.
"Co je?" zeptám se nejistě, protože se mi zdá, že se na mě zíra už
celou věčnost.
"Nic. Jen...jen mám pocit, že tohle všechno je jen nádherný sen.
Jess, jestli ano, tak už se nechci nikdy probudit."
Znovu mi doslova vyrazí dech svým vyznáním. Říká mi takové věci, že
vůbec nevím co odpovědět.
"Jenže teď budeme muset vstát a jít se ohřát, protože jinak obě
dostaneme zápal plic." Moje krutá realita drsně narazila na její
romantiku. Zase se mi podařilo něco pokazit, uvědomuju si.
"Tak pojď" podá mi ruku a pomůže mi vstát. Ani teď mi nic nevyčítá,
ale já tak nějak uvnitř sebe vím, že jsem jí ublížila.