Ty jsi ten důvod

47

Čas letí jako splašený a já pořád čekám. Přijala jsi znovu mou
žádost o přátelství na FB, ale neozvala ses. Nenapsala jsi mi ani
řádek. Alice, kde teď jsi?! Jsi doma, ve svém útulném domě nebo spíš
někde pod hvězdami v daleké poušti? Jsi v bezpečí? Vzpomeneš si
na mě někdy? Miluju tě. Miluju tě pořád stejně. Možná ještě víc než
tenkrát. Chybíš mi. Stýská se mi. Uvidím tě ještě někdy? Prosím...
prosím odpusť mi. Odpusť mi moji hloupost. Moji naivitu. Odpusť mi,
že to bylo moje poprvé. Odpusť mi, že jsem nevěděla, že ty jsi to
nejvíc. Teď už to vím. Ale nevím, kde tě mám hledat, abych ti to
mohla říct. Chtěla bys to vůbec slyšet? Lásko...prosím... chtěla
bych být někým, ke komu se chceš vracet.

"Mluvila jsi s ní?" Harry na mě čeká před školou.
"Nech mě! Prosím, nech mě být!"
"Jessico! Řekni mi to!"
"A co ti mám říct? Že tě nenávidím?! To už přece víš."
"Co ti řekla?! Jess! Prosím, mluv se mnou!"
"Nechci. Jdi pryč! Nech mě být!"
"Jess. Prosím.....já....můžu za to..."
"Jo. Můžeš za to! Můžeš za to, že už mě nechce ani vidět! Běž pryč.
Prosím tě....běž."
"Bude tady. Bude tady za čtrnáct dní. Máme zamluvený stůl. Tady.
V téhle restauraci" podává mi lístek s adresou.
"Jess, musíš přijít. Pomůžu ti. Slibuju, že ti pomůžu. Jen přijď."

Čtrnáct dní. Za čtrnáct dní tady bude, ale nechce, abych to věděla.
Kdyby ano, napsala by mi to. Alice! Já jsem ti ublížila jen
jednou. Svou nezkušeností a ostychem. Proč ty mi ubližuješ pořád?
Vážně to takhle bude pokaždé? To ti na mě fakt už vůbec nezáleží?
Chtěla bych tě jenom vidět. Vážně. Nic víc od tebe nečekám.
Já přece vím, že už mě nemiluješ.

Stojím schovaná za rohem nejbližší budovy a dívám se na skupinu
lidí, která se tu sešla. Mají k sobě blízko. Na klíně té, která
mě zajímá sedí půvabná dívka. Brenda.
Jasně. Je hezčí než já, takže to není ani žádné překvapení.
A tak se jen otočím a vrátím se domů.
Alice! Vážně to chceš takhle?