Ty jsi ten důvod

15

"Co je s tebou?" šťouchne do mě Cora. "Poslední dobou se tváříš
jako kdyby ti ulítly včely. S Harrym je něco špatně?" Zjevně si
myslí, že od toho dne co mě doprovodil domů, spolu chodíme. Je to
vlastně tak trochu i moje chyba. Vždycky, když se na něj zeptá,
něco nesrozumitelně zavrčím a odvedu hovor jinam. Fakt se mi nechce
o tom mluvit. Ani o tom, že Harry je obyčejnej hulvát, ani o tom,
že se mi dostalo záchrany od někoho, kým celá léta veřejně pohrdám.

"Už se nemůžu dočkat až uvidím Olího" zasní se kamarádka. Nojo.
Zase čtvrtek. Takže návštěva klubu. Vůbec nevím, jestli tam mám jít.
Alice mi dala jasně najevo, že o rozhovor se mnou nestojí a já
nechci, aby to vypadalo, že dolízám.

"Není tady" všimne si Brenda mého pátravého pohledu. "Balí. Dnes
v noci odlétá" usměje se smutně.
"Nevyprovodíš ji?" plácnu nazdařbůh. "Ne. Nepřeje si to. A navíc...
už nejsme spolu." Ten rozhovor v kavárně, dojde mi vzápětí.
"Rok přece není tak dlouho. Mohla jsi na ní počkat." Nemyslela jsem
to jako výčitku, ale samozřejmě, že to tak vyznělo. Nafackovala
bych si hned, jak jsem to vyslovila.
"To řekni jí. Nechtěla o tom ani slyšet."

Další z nekonečných cest nočním autobusem. Dnes v noci odlétá.
Vrací se do Súdánu, aniž by mi dala možnost s ní mluvit. V tuhle
chvíli už je nejspíš na cestě na letiště.
Rozešla se s Brendou. Nechtěla, aby na ní čekala. Proč? Zřejmě to
se jí marně snažila vysvětlit tehdy v kavárně.

Ten věčný déšť. Nikdy mi nevadil, ale teď už ho začínám nesnášet.
Ledové kapky dopadají na moji tvář a nepříjemně studí. Spěchám
temnou ulicí a myslím na dívku, která je teď někde ve stejném
chladu a stejně sama.

"Ahoj, princezno" ozve ze tmy. Překvapeně zírám na temnou postavu,
která stojí opřená u mých dveří. "A-Ahoj" zmůžu se na pozdrav.
"C-co tu děláš?" "Chtěla jsi se mnou mluvit, pamatuješ?" usmívá se.
"Myslela jsem, že dnes odlétáš" pokouším se marně trefit klíčem
do zámku. Vážně se mi z ní rozklepaly ruce?!
"Jo. To jo" sleduje mě pobaveně. "Dovolíš?" vezme mi z ruky svazek
klíčů a odemkne.
"Nedáš si třeba čaj?" zeptám se nejistě. "Proč ne" následuje mě
dovnitř. "Jasmínový že?" přehrabuju se ve spíži a jako naschvál
ho samozřejmě nemůžu najít. "Počkej" opře se o dvířka skříňky.
"Nejsem tu kvůli čaji, princezno."
"Proč mi tak říkáš?" Na tohle jsem se vlastně chtěla zeptat
už dávno. "Ty to nevíš?" "Ne." "Pamatuješ si na maškarní ples
ve druhé třídě? Byla jsi za zlatovlásku. Zářila jsi mezi všemi jako
slunce a já se celý večer dívala jen na tebe." "Ten kostým si
pamatuju" dívám se na ni s úžasem. "Byla jsem nadšená, když mi máma
ušila ty šaty. Udělám ti ten čaj." "Ne. Už půjdu. Je pozdě a ty máš
zítra školu hned od rána" otočí se k odchodu.
"Alice, počkej! Jak tohle víš?" "Vím to, protože to chci vědět.
Byly časy, kdy jsem toužila po tom, abys i ty chtěla vědět něco
o mně. Tehdy jsem dělala všechno možné pro to, aby sis mě aspoň
všimla. Ale tys nikdy ani nezvedla oči od knížky. No a za nějaký
čas mi došlo, že se to ani nikdy nestane."
"Teď jsem tady." "Jo. Teď jsi tady a já odjíždím. Dávej na sebe
pozor, princezno."
"Počkej!" zastavím ji už přede dveřmi. "Já...strašně mě mrzí, co
jsem ti tehdy řekla. Nemyslela jsem to tak" vezmu ji za ruku.
"Už jsme mluvily o tom, že si s tím nemusíš dělat starosti."
"Já vím. Jen...jen jsem ti to potřebovala říct" zašeptám.
"A proč? Protože tady teď stojím v uniformě? To přece nemusíš.
Možná na sobě teď mám tyhle hadry, ale pod nimi jsem to pořád já.
Ta holka, kterou nesnášíš."
"V kolik odlétáš?" "Asi za dvě hodiny" podívá se na hodinky. "Takže
ještě nemusíš jít. Na letiště to odsud máš slabou půlhodinku."
"Proč chceš, abych zůstala?" dívá se na mě pátravě. "Já...já nevím.
Jen..." Opravdu to nevím. Ale mám prostě pocit, že není správné
aby takhle odešla. Ještě stále držím její ruku ve své.
"Víš, Jess, chtěla jsi se mnou mluvit a já jsem tady. Jenže ti co
se mnou opravdu chtěli být, byli na letišti. Navíc si myslím, že už
jsme si všechno řekly, takže půjdu" vysmekne se z mé dlaně a vezme
za kliku.
"Byla jsem na letišti" znovu jen zašeptám, ale stačí to k tomu, aby
zůstala stát. "Jen...jen ne s ostatními. Chtěla jsem tě vidět.
Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku."