Ty jsi ten důvod

74

Schoulená v její náruči si vychutnávám hebkost její kůže. Znovu
cítím tlukot jejího srdce a vůni heřmánku z jejích vlasů.
"Odpust mi, prosím. Odpust mi, že jsem byla hloupá. Odpust mi, že
jsem tenkrát nevěděla, že ty jsi to, co chci. Alice, odpust mi, že
jsem takový idiot. Kdybych mohla vrátit čas..."
"Pssst" přikryje mi ústa. "Kdybys mohla vrátit čas, tak bys možná
nevěděla to, co víš teď."
"Možná. A nebo bych tě neposlechla a tenkrát, když jsi odjížděla,
řekla bych ti co k tobě cítím."
"Měla jsem strach to slyšet. Bála jsem se, že uslyším, že já nejsem
to, co hledáš. Nechtěla jsem odjet s vědomím, že jsem to nedokázala.
Že jsem selhala v lásce k tobě. Že jsem tě zklamala. Jess, ty nevíš
jaké to je, když někdo koho miluješ, tě nenávidí. Vlastně jsem ani
nevěděla proč."
"Promiň."
"To už je přece jedno. I kdybys mi to tenkrát řekla...co by to
změnilo na tom, co se stalo po mém návratu? Byla sis jistá, když
jsi mě odehnala od svých dveří. Věděla jsem, že musím odejít."
"Mohla jsi mi přece říct, že to bylo jinak" namítnu nesměle.
"A kdy?! Když jsi mi zabouchla dveře před nosem nebo když jsi to
udělala ráno znovu?! Čekala jsem na tebe celou noc a doufala, že
si se mnou aspoň promluvíš!"
"Já vím" vymaním se z její náruče. "Už jsem ti řekla, že jsem byla
hloupá. To už nezměním. Teď chci slyšet jen jedno" podívám se jí
zpříma do očí. "Dáš mi šanci ti dokázat, že to myslím vážně nebo
tu se mnou jen zabíjíš čas?"
"Jess..."
"Dobře. Chápu to. Zítra pošlu tu žádost o přeložení."
"Jess..."
"Ne. Už jsem ti přece řekla, že tomu rozumím. Nemusíme to
protahovat a tvářit se, že nám to nevadí. Ale...včera jsi říkala,
že bys chtěla aspoň jednou slyšet, jak to zní z mých úst. Už jsi to
slyšela, ale... Miluju tě. Miluju tvůj úsměv. Miluju, když ti můžu
osladit čaj. Miluju, když jsem to já, kdo ti zasune vlasy za ucho.
Miluju, když můžu být aspoň v povzdálí a sledovat, že jsi se vrátila
v pořádku. Miluju to, i když ty o tom nevíš. Miluju všechno, co
je spojené s tebou a chci, abys byla šťastná. Takže teď už musím
jít."
Vážně teď potřebuju jenom zmizet. Být sama a přiznat si, že jsem
prohrála. Já nejsem ta, která by to dokázala. Jsem jen někdo, koho
potkala cestou životem a on zklamal. Nezlobím se na ni, protože je
to tak. Jak by mi vůbec mohla ještě někdy věřit?
"Můžu taky něco říct?!" zastaví mě prudce.
"Mluvila jsi dlouho, tak doufám, že už si skončila" přitáhne si
mě znovu do náruče.
"Jess."
"Nemusíš to dělat" zkusím se znovu vymanit z jejího objetí.
"Musím" zabrání mi v odchodu.
"Miluju tě od druhé třídy. Tenkrát jsem to sice ještě nevěděla, ale
přišel čas, kdy jsem si to musela přiznat. Pochopila jsem, že jsi
pro mě něco víc než dítě, které se mnou nechce být. Sledovala jsem
tě z povzdálí a snila o tom, že si mě jednou všimneš a budeme spolu.
Později jsem pochopila, že se to nikdy nestane. Ale pořád jsem tam
byla. Bála jsem se o tebe, když ses pozdě v noci vracela domů.
Chtěla jsem vědět, že jsi v pořádku. Ty jsi nastoupila na autobus a
já sedla do auta a čekala před domem, jen pro to, abych věděla, že
jsi doma a nic se ti nestalo. Nevěděla jsi to a mně to nevadilo.
To nebylo důležité. Pak jsi odešla domů s Harrym. Věděla jsem, co
je zač, ale nikdy bych nezasáhla, kdyby mě k tomu nedonutil. Tehdy
sis mě konečně všimla i jinak a zachovala ses přesně tak, jak jsem
předpokládala. Konečně jsem se smířila s tím, že tě nikdy nemůžu
mít. A potom jsem odletěla."
"Ano. Potom jsi odletěla a já jsem šílela strachem, že se ti něco
stane. Alice, nemusíš mi věřit, ale celou tu dobu, co jsme byly
spolu... Těch šest dní...to byly nejkrásnější dny v mém životě."
Najednou nemám strach. Stojím před ní a beze studu jí ríkám co
cítím.
"Možná tam nebylo všechno tak, jak bys chtěla, ale...je to pravda.
Nikdy jsem se necítila tak, jako těch pár dní s tebou."
"Ani já. Byla jsi můj splněný sen."
Ani ona neuhýbá pohledem a já vím, že to co mi říká je pravda.
"Chtěla bych si znovu splnit sen."
Couvnu o jeden, jediný krok a ona mi nebrání.
"Mám tomu rozumnět tak, že mám ještě šanci?" dívám se na ni a
zdráhám se uvěřit tomu, co slyším.
"Chtěla bys?" usměje se nejistě.
Všechno co bych teď mohla říct je zbytečné. Prostě jen postoupím
o krok dopředu, zabořím prsty do jejích vlasů a přitáhnu si ji
do polibku.
Konečně se mé rty dotknou těch jejích. Pomalu je ochutnávám a ona
se nebrání. Potom pootevřu ústa a ona zareaguje v té samé vteřině
a pustí můj jazyk k sobě. Líbám ji! Líbám ji tak, jako nikdy
před tím.