Ty jsi ten důvod

62

Ráno proběhlo trochu jinak, než jsem zvyklá. Vstala jsem dřív,
abych připravila snídani a svačinu pro Alana. Chlapec vstal bez
přemlouvání. Okamžitě zamířil do koupelny a potom snědl všechno,
co jsem mu předložila. Teď už si připravuje učebnice a sešity.
Trpělivě čekám, až si všechno zkontroluje.
"Jestli nechceš, nemusíme jít spolu" usměju se na něj, než opustíme
byt. Jestli se mu kluci smějí kvůli mámě, mohli by se mu teď,
pro změnu, smát kvůli mně.
Chvilku zaváhá, ale pak rozhodně pokýve hlavou. "Jestli to nevadí,
chtěl bych jít s vámi."
"Jasně, že mi to nevadí. Tak jdeme" vezmu ho kolem útlých ramen.
"Svačinu máš?" zeptám se před školou.
"Mám" přikývne.
"Lístek na oběd?"
Chvíli se na mě dívá a pak váhavě zavrtí hlavou.
"Zapomněl sis je doma?" zeptám se s úsměvem, protože něco takového
jako lístky na oběd, je běžnou výbavou každého žáka téhle školy.
"Ne" zamumlá tiše.
"Ztratil jsi je?"
Znovu jen zavrtí hlavou a zarputile se dívá do země.
"Tak jo." Sáhnu do kabelky a vytáhnu peněženku.
"Na." Podávám mu svoji poukázku. "Neztrať to."
"Děkuju." Ani teď se na mě nepodívá.

Jak je sakra možný, že si nikdo z učitelského sboru nevšiml, že ten
kluk nechodí na obědy?! Co vlastně celý den jedl?! Když jsem mu
ráno dávala svačinu, koukal na mě, jako kdyby ani nevěděl co to je.
Vztekle rozrazím dveře sborovny. "Dneska po vyučování se všichni
sejdeme v ředitelně" oznámím bez pozdravu. "Je to důležité, takže
si na to, prosím, udělejte čas."
Je to poprvé, co jsem použila autoritu, kterou mi poskytovala funkce
ředitele. Doufám, že i naposled, pomyslím si, když si naštvaně sednu
za svůj stůl.

Třetí hodinu mám v Alanově třídě. Zaskakuju za Nikol, která jde
k zubaři. Rychle si prolítnu poznámky. S úlevou zjistím, že to
odpovídá látce, kterou jsme včera odpoledne probírali. Ne, nemůžu
ho vyvolat ke zkoušce. Všichni za chvíli zjistí, že teď bydlí u mě
a ještě by se mohlo říkat, že mu nadržuju.
Párkrát ho vyvolám a on k mé radosti správně odpoví. Není hloupý.
Jen se mu prostě nikdo nevěnuje.
Překvapí mě, když odpoledne přijde za mnou do ředitelny.
"Chtěl bych jít s Alicí a klukama na to doučování. Můžu?"
Kluk, který v páté třídě propadá, chodí za školu a roste jako dříví
v lese, se mě přišel zeptat, jestli se může jít po škole ještě učit!
"Jasně. Proč ne? Vyzvednu si tě v té cukrárně...jestli tedy můžu"
mrknu na něj. "Taky bych si dala tu prima zmrzku."
"Tak jo" usměje se stydlivě.

Setkání s kolegy tentokrát není příjemné. Vztekle pochoduju
po místnosti a valím na ně jednu výčitku za druhou. "Pochopila bych
to na normální škole, kde jsou třídy přeplněné a každý z kantorů
přetížený! Ale tady?! Chcete mi říct, že to nikdo z vás nevěděl?!"
Ticho. Osm párů očí upřeně pozoruje špičky svých bot.