Ty jsi ten důvod

87

Sára mě sice vzala na vědomí, ale nemohla jsem si nevšimnout, že
z mé přítomnosti není zrovna nadšená. Alice dál plnila svou úlohu,
která spočívala v tom, že ji doprovodí na rehabilitaci, masáž nebo
do bazénu a následně ji z jednotlivých budov zase vyzvedne. Čas
mezi tím jsme trávily spolu.
Byly to chvíle, kdy jsme si užívaly přítomnost té druhé. Byl čas si
povídat a i já jsem se konečně dozvídala něco o ní. Vyprávěla mi
o své práci, o tom jak miluje svou zahradu, jak si vlastně náhodou
pořídila Kennyho i o tom, jak začala pracovat s dětmi z naší školy.
Opatrně mě k sobě pouštěla blíž. Nenutila jsem ji. Chápala jsem, že
po tom všem, co se mezi námi stalo, je zdrženlivější v odhalování
svého soukromí. Byla jsem šťastná, že mi chce věřit a dávala jsem
jí prostor na to, aby se otevřela.
Na jídlo jsme chodily společně do některé z místních restaurací a
já jsem se téměř celou sobotu dokázala tvářit nezúčastněně, když
Sára Alici dál oslovovala zlato nebo kotě. Téměř.

"Zlato, zítra musím být v bazénu už v osm" usměje se bezelstně,
když odloží příbor a otře si ústa ubrouskem.
Právě končíme večeři a ta protivná holka se tváří, že nevidí, jak
mě Alice vzala pod stolem za ruku a úsměvem naznačila, že už se
nemůže dočkat až budeme samy.
Mám toho dost.
"Baví tě to?" zeptám se ostře.
"A co?" zeptá se provokativně.
"Nic!" zvednu se od stolu.
"Přijď až tady s tím budeš hotová" řeknu své dívce trochu mírnějším
tónem. "Tohle nemusím poslouchat."
"Tak to ne!" zastaví mě Alice a vztekle se podívá na svou ex. "Celý
den se tvářím, že mi to nevadí, ale tohle už vážně přeháníš! Jsem
tady s tebou jen proto, že cítím vinu za to, co se ti stalo! Řekla
jsem ti, že ji miluju a nikdy se jí nevzdám! Nikdy jsem ti nelhala.
Už na začátku jsi věděla, že k tobě nic necítím! Vůbec nechápu,
proč tohle děláš, ale nedovolím ti, abys jí ubližovala! Zítra
odjedeme. Myslím, že už to tu docela dobře zvládneš sama."
"To nemyslíš vážně, že ne?" ozve se překvapená Sára. "To jako, že
fakt budeš s touhle namyšlenou, nafoukanou slečinkou?! Vždyť tě ani
nezná! Neví nic o tom co děláš. Neví jaký to je, ležet celou noc
v písku v šíleným vedru a nemoct se pohnout. Neví jaký to je, když
na tebe střílí..."
"To není tvoje věc! Pojď, Jess" vezme mě za ruku a vytáhne mě ven.
"Promiň" obejme mě. "Strašně mě to mrzí. Opravdu. Zítra pojedeme
domů. Spolu. Miluju tě. Jenom tebe."
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě její reakce nepotěšila, ALE.
"Alice, já nechci, abys kvůli mě udělala něco, čeho bys později
litovala. Vysvětlila jsi mi proč jsi tady a měla bys to dotáhnout
do konce. Zítra odjedu jenom já. Počkám na tebe" dodám rychle, když
spatřím její zoufalý pohled. "Nic se neděje, věř mi" políbím ji a
je mi úplně jedno, že ještě stojíme před vchodem do restaurace.
"Taky tě miluju. Ale...Lásko moje, já...já žárlím" přiznám se
zdráhavě.
Tohle je další příležitost slyšet její nádherný smích.
"Opravdu? Ty na mě žárlíš? Miláčku, právě jsi mi řekla tu
nejkrásnější větu a udělala jsi mě tím nejšťastnějším člověkem
na téhle planetě. Ale ne. Zítra odjedeme spolu. Má práce tady je
hotová a měla jsi pravdu. Byla to hloupost. Vůbec jsem sem neměla
jezdit. Nebyla to moje chyba. Chyba byla tě opustit bez vysvětlení."

"Vlastně už jsi mě jednou opustila" řeknu opatrně, když se vrátíme
na hotelový pokoj.
"Vážně? A Kdy?"
"Tenkrát v baru. Když jsem odešla."
"Ne. To se nestalo."
"Ale ano. Přišla jsi za mnou a nabídla mi odvoz. Šla jsi pryč, když
jsem odmítla."
"Ne. Seděla jsem v autě. Kreslila jsi. Počkala jsem až nastoupíš
do autobusu a jela za ním. Čekala jsem, až budeš v pořádku doma."
"Nelžeš?"
"Ne. Dokážu ti to, až budeme doma. Ale teď už půjdeme jo? Chci být
s tebou."