Ty jsi ten důvod

52

Nic se tady nezměnilo, rozhlédnu se kolem sebe po malém náměstíčku.
Kavárna, trafika, malý park a v něm pár laviček.
"Dobrý den" pozdravím malou, buclatou paní za pultem.
"Dobrý den" odpoví s úsměvem. "Dáte si kávu?"
"Ne, dnes ne. Poradíte mi, prosím, kde tu najdu školu?"
"Už jsme se viděly, že?" osvítí ji. "Byla jste tu na víkend."
"Ano. Ale už je to dlouho."
"Pamatuju si vás" kývne dobrosrdečně. "Škola je hned támhle
za rohem. Nemůžete to minout."
"Děkuji" odpovím zvořile a s povzdechem se vydám směrem, který mi
ukázala.
"A stavte se někdy na kávu" slyším za sebou ještě.

Interiér malé, typicky školní budovy na mě dýchne desinfekcí.
Všude je klid. Chodby jsou liduprázdné. Zaklepu na dveře sborovny
a marně čekám na nějakou odpověď. Nikde nikdo. Kde tu asi mají
ředitelnu?
Na dveřích je ještě jmenovka mého předchůdce. To mi nevadí. Jsem tu
přece jen na záskok. Doufám, že se uzdraví daleko rychleji než
vedení společnosti předpokládá. Pomalu otevřu a jako první spatřím
stůl plný papírů. Tak tohle teď bude moje práce.
Zvonění se ozve dřív, než stihnu přečíst první z dokumentů a chodby
zaplní dupot, výskání a dětský smích.

"Už jste tady! No díkybohu. Čekáme na vás jako na smilování" vítá
mě nadšeně asi padesátiletá žena. "Pojďte. Ukážu vám to tu a potom
vás představím kolegům. To víte. Je nás tu málo a když ještě vypadl
pan ředitel... Zaskakujeme tu jak se dá. Budete učit výtvarnou
výchovu a dějepis. Zvládnete to, že?" podívá se na mě podezíravě.
"Jistě. Tohle snad zvládnu" rozesměju se s úlevou.
"Je ještě něco v čem můžete suplovat?" upře na mě další
z pochybovačných pohledů. "Pan ředitel dokázal zastoupit každého."
"Myslím, že to dokážu také, nebojte se. Navíc tu budu jen po dobu
nemoci současného ředitele. Jakmile se vrátí, okamžitě mu uvolním
místo a odjedu."
"Aha?" Teď se mi její pohled zdá trochu překvapený, ale dál neříká
nic, takže nevidím důvod, ptát se proč.

Setkání s ostatními kolegy proběhlo v klidu a i na nich bylo vidět,
že se jim ulevilo. Povinnosti a zodpovědnost za školu konečně
převezme někdo konkrétní.
Já z toho zase tak nadšená nejsem. Pohled na 'můj' stůl mě rychle
přesvědčil o tom, že vedení tu chybí už delší dobu. Věcí, které
potřebují vyřídit okamžitě, je naprostá většina. Jenže spoustu
z nich okamžitě vyřídit nelze. Jejich řešení musí předcházet žádost,
kterou nikdo nepodal.
Otráveně vezmu telefon a najdu vizitku se jménem Sophia Benson.

"Dobře" slyším ve sluchátku. "Zítra za vámi někdo přijede a zajistí
vše potřebné. Nebojte se, Jessico. Nenecháme vás v tom. Neměli jsme
ani tušení, že je situace tak vážná."
"Díky" odpovím suše a počkám až moje šéfka zavěsí.