Ty jsi ten důvod

14

Očekávané oznámení přijde až o dva dny později a zároveň s ním
cinkne i zpráva. 'Co se děje, princezno?'
Zírám na obrazovku telefonu a najednou nevím, co napsat.
Ozvala se! Přijala mou žádost a teď čeká na odpověď.
Až do odpoledne mi trvá, než v potu tváře napíšu jedinou větu.
'Můžu s tebou mluvit?'
Než jsem se k tomu odhodlala, podívala jsem se asi stokrát na fotku
z letiště. Ty maskáče jí vážně sluší.
Znovu ji před sebou vidím, jak se s neskonalou něhou věnuje Brendě
a porovnávám ten obraz s tím, jak tvrdě působila po příletu.
Kdo vlastně jsi, Alice?

'Jistě. Dnes večer budu ještě v klubu' zavrní telefon za pár minut.
Jenže já nemůžu být dnes večer v klubu. Mám směnu v kavárně a
během takhle krátké chvíle si nedokážu zajistit záskok.
'Budu v kavárně' píšu s nechutí a nevím proč, ale je mi jasné, že
to nebude chtít pochopit. 'A já v klubu. Tak možná někdy příště,
princezno' cinkne odpověď během okamžiku.
Znovu ten pocit. Netuším, jak ho pojmenovat, ale vnímám ho tak
intenzivně jako nikdy nic před tím.
Chci se s ní potkat! Musím ji vidět! Chci ji vidět!
'Prosím' napíšu a vůbec netuším proč. Proč je to pro mě tak
důležité?!
Odpovědi už se nedočkám. Obsazených je jen pár stolů a já se
ze všech sil snažím na ně soustředit. Proč je to dneska tak
vyčerpávající? Je to tím, že tak zoufale toužím být někde jinde?
Zoufale?

Konečně vystoupím z autobusu do chladné noci. Pomalu se vydám
cestou, kterou jsem šla už tisíckrát. Ještě nenapadl sníh, ale
chladný vítr oznamuje, že už to dlouho nepotrvá. Vhké, vlezlé,
studené počasí. Z nebe padají kapky vody a ředí slzy na mé tváři.
Nechce mě vidět. Nechce se mnou mluvit. Nechce slyšet to, co jí tak
strašně potřebuju říct. Není to pro ni důležité. Já pro ni nejsem
důležitá. Nemělo by mě to překvapit, ale přesto...

Pomalu se blížím k místu, kterému říkám domov. Je mi jedno, že je
zima. Je mi jedno, že můj kabát nasákl vodou. Ani dneska tu nestojí
malý, roztomilý wolswagen brouk. Znamení, že tu není. Nezamířím
ke dveřím. Přímo přede mnou stojí obrovská, stoletá lípa.
Lavička pod ní, zve všechny kolemjdoucí k posezení. Viděla jsem tu
už stovky mileneckých párů, ale dneska jsem to já, kdo si na ni
na chvíli sedne. Kdybys tu byla se mnou, vzala bych tě za ruku a
přesvědčila tě, že tu máš zůstat, napadne mě.