Ty jsi ten důvod

57

Přestože si na podobná posezení moc nepotrpím, musím přiznat, že
večer byl docela příjemným rozptýlením. Křečovitost, kterou jsem
očekávala se nedostavila. Setkání proběhlo přirozeně a uvolněně.
Z mých, na první pohled upjatých kolegů a kolegyň, se vyklubali
milí, sympatičtí lidé.
Takže mám vlastně docela štěstí, napadne mě, když pokládám hlavu
na polštář.
Co teď asi dělá? Ještě stále na ni myslím. Už je to tak dlouho
a přesto moje srdce i hlava odmítají zapomenout. Pamatuju si každý
detail z oněch dnů i nocí. To, jak ona byla přímočaře otevřená i
svoje váhání a rozpaky. Pamatuju si, jak se mě dotýkala a líbala mě.
I to jak krásná byla ve spánku, s rukou položenou kolem mého pasu
a vlasy rozhozenými na polštáři.
Pamatuju si tohle všechno i přesto, že úplně nejvíc chci zapomenout.
Ještě čtyři měsíce. Ještě čtyři měsíce, opakuju si v duchu jako
modlitbičku.

Můžu se snažit jakkoli, ale úplně vyhnout se jí prostě nemůžu.
Často čeká před školou a vyzvedává si skupinku dětí, se kterými
pak odchází, pro mě zatím neznámo kam. Má na starosti pátou a
šestou třídu.
Tahle náhodná setkání jsou omezena na zdvořilé kývnutí a tiché ahoj.
Jen Kenny, kerý je vždycky vzorně po jejím boku, neskrývá nadšení,
když si ke mně běží pro pohlazení.
"Ahoj, rošťáku" podrbu ho za ušima a pak ho, vlastně nerada, pošlu
zpátky.
Chybí mi naše společné toulání. Jeho velká hlava v mém klíně, když
jsem se posadila do trávy a vychutnávala si nádherný výhled
na krajinu v okolí. Tehdy se mu stýskalo a on byl jediný na světě,
kdo věděl, že mně taky.

Ano. Aniž bychom se na tom dohodly, nastavení je přesně takové. Ona
se vyhýbá mně a já jí. Alice to dělá proto, že mě prostě nepotřebuje
a ani nechce vidět a já k tomu mám sice taky důvod, ale naprosto
opačný. Hlavně nechci, aby mě brala jako nějakého zoufalce. To sice
jsem, ale...tohle přece nemusí vědět.
O to víc mě překvapí, když se objeví v mé kanceláři.
"Ahoj" pozdraví, když se rozhlédne kolem sebe.
Stačí její jediný úsměv a srdce mi buší až v krku.
"Co potřebuješ?" zeptám se přiškrceně, protože nechci, aby si toho
všimla a taky je mi jasné, že jen tak by za mnou nepřišla.
"Jde o to, že normálně beru děcka o prázdninách na týden tábořit.
Letos tady, ale nebudu."
"A?" zírám na ni a čekám, až se dozvím víc.
"Myslela jsem, jestli bys je nepustila o týden dřív" usměje se
znovu.
"To jako, že by měly o týden delší prázdniny?" chci si ověřit, že
jsem to pochopila správně.
"Jo. To by vlastně měly" přikývne.
"Ale to přece...jak by k tomu přišly ty ostatní?"
"Jessico, vždyť o nic nejde. Ten poslední týden už se stejně neučí."
"To jistě ne, ale pochop, že tohle je prostě nespravedlivé. Tvých
pár vyvolených pojede na výlet a zbytek bude dál sedět ve škole.
To opravdu nemůžu. Navíc fakt nevím, jak bych to vysvětlila vedení."
Dívám se na ni a vím, že bych udělala všechno na světě za ještě
jeden, jediný úsměv. Ale tohle prostě nemůžu.
"Jo, jasně. Promiň" odpoví zklamaně a ohlédne se po dveřích.
"Počkej" zastavím ji ještě. "Přines mi seznam jmen. Podívám se
na to a zkusím něco vymyslet. S celým týdnem, ale nepočítej, to
fakt nepůjde."