Ty jsi ten důvod

68

Tyhle prázdniny mi připadají nekonečné. Po pár týdnech bezcílného
bloumání s Kennym po okolí, jsem se rozhodla, že pojedu domů.
Třeba na ni přestanu myslet, napadlo mě, když jsem nastupovala
do vlaku.

"Tati, půjčíš mi zítra auto?"
"Jistě, zatíčko" usměje se pohladí mě po ruce. "Chceš jet někam
daleko? Nemám jet s tebou?" V jeho hlase slyším starost. Nejsem
zrovna nejlepší řidič. Nikdy jsem neměla vůz, abych se to pořádně
naučila.
"Ne, tati. To je dobrý. Pojedu jen kousek, ale...prostě tam nejezdí
žádný autobus."
"Dobře" podá mi klíčky.
"Vezmi si ho už dneska, ať se zítra zbytečně nezdržuješ."
"Díky, tati."
"A jeď opatrně, zlato."

Jdu úzkou, vyšlapanou cestou mezi stromy. Tehdy jsme se brodily
sněhem. Malá chata tu stojí a vypadá opuštěně. Pamatuju si každý
detail z útulně zařízeného interiéru. Pamatuju si krb i hebkou,
bílou kožešinu před ním. Pamatuju si každý polibek i každou noc
strávenou milováním.
Zavřu oči a najednou mám pocit, jako by stála vedle mě.

Stezka mě dovede až k vysoké, osamělé borovici. Závěje tehdejší
zimy se změnily v nádhernou, rozkvetlou louku. Vlastně jsme až sem
nedošly, vzpomenu si. Ale bylo tu něco, co mi chtěla ukázat.
Po chvíli zaslechnu šumění vody a sestoupím za ním, po příkrém
srázu.
Vodopád. Stříbrné proudy se valí ze skály dolů, aby vytvořily
průzračné jezírko uprostřed lesa. V zimě to musela být krása,
napadne mě a najednou je mi strašně líto, že jsem tehdy nechtěla
jít dál. Mohla jsem to vidět s ní.
Vzala by moje zmrzlé ruce a zahřála je svým dechem. Potom by mě
objala a společně bychom pozorovaly tu nádheru.
Jsem přesvědčená, že přesně takhle by se to stalo.
Alice, byla jsem tak hloupá.

Je to zvláštní. Tam se mi stýskalo po rodičích a domově a tady
najednou cítím, že můj domov je tam. V tom malém městečku, ukrytém
mezi lesy a horami. Stýská se mi po maličké, útulné kavárně i
po každodenním klábosení se stařičkým trafikantem. Stýská se mi
po tom pocitu bezpečí, který jsem tam měla, protože každý tam zná
každého a všichni k sobě mají tak blízko.
Tady, v tom městě, kde jsem vyrostla si najednou připadám osamělá
a cizí.

"Díky, tati" vracím otci klíčky od auta.
"Nemáš zač, zlatíčko" obejme mě.
"Budu se muset vrátit" zašeptám mu kamsi do ramene, protože je
o hodně vyšší než já.
"Dávej tam na sebe pozor" políbí mě na čelo.
"A zavolej, až tam budeš."