Ty jsi ten důvod

55

Další výhodou malého města je to, že nikdy netrvá dlouho něco
zjistit. Jasně, že už dávno vím, že 90% místních zaměstnává armáda,
ale netušila jsem, že úzce spolupracují i s naší školou.Sice se to
tak nejmenuje, ale dalo by se říct, že je to takový, rádoby skaut.

Teď sedím naproti ní a piju stejný džus, jako když jsem tu byla
poprvé.
"Takže paní ředitelka" pronese ironicky.
"Alice, takhle to není" snažím se vysvětlit, že jsem tu vlastně
omylem.
"Ne? A jak to teda je?!"
Smaragdové oči mi okázale a jasně dávají najevo, že tohle je to
poslední místo na planetě, kde bych měla být.
"Nechtěla jsem sem. Celé je to jen hloupá náhoda" koktám zmateně,
protože na tohle od ní nejsem zvyklá. I minule byla přímá a vlastně
mi tevřeně řekla, že už o mě nestojí, ale teď vidím ještě něco
navíc. Je to vztek, nenávist nebo obojí?
"Jessico, kam až bych podle tebe měla odjet?! Kde bych teď měla být,
abychom se nemusely potkat?! Víš vůbec jak mi tenkrát bylo?!"
Její hlas nabírá na intenzitě.
"A jak asi bylo mně?" rozhodnu se bránit. "Celá škola si na mě
ukazovala prstem!"
"Zatímco já jsem si užívala dovolené v Súdánu! Nastalo přesně to,
čeho jsem se bála! Něco se stalo a já jsem tam nebyla, abych mohla
cokoli udělat!"
Na tohle nemám co říct. Všechno je to pravda.
"Jessico, tady vůbec nejde o to, co se stalo" řekne už unaveně.
"Jde o to, jak málo ti stačilo, abys mi přestala věřit. Jak
jednoduché bylo, pro jednoho závistivýho blbečka, tě přesvědčit,
že za nic nestojím. Že jsem přesně ten póvl, za který jsi mě celé
ty roky měla."
Sedím tam, dívám se na ni a sbírám odvahu říct aspoň něco. Je tak
krásná. Dokonce i teď, když se zlobí.
"Milovala jsem tě" zašeptám nakonec.
Ten smích, který slyším se ani vzdáleně nepodobá tomu, který tak
miluju.
"To snad nemyslíš vážně" vrtí hlavou pobaveně. "Kdyby ano, nebyly
bychom teď tady a takhle, nemyslíš?"
"Ale je to pravda" stojím si za svým odhodlaně.
"Nikdy jsi mi to neřekla."
"Nenechala jsi mě. Ten večer, kdy jsi odjížděla, pamatuješ? Chtěla
jsem ti říct, co k tobě cítím a ty jsi to odmítla. Alice, bylo to
nejkrásnějších šest dní v mém životě. Nemusíš mi to věřit, ale je
to pravda. Když jsem za tebou přijela sem...to už je vlastně jedno.
Věděla jsi, proč jsem tady a poslala mě pryč. Pochopila jsem to.
Rozumím tomu, že nechceš být s někým jako jsem já, ale... Alice,
prosím, co mám udělat, abys mi odpustila?"

To, co teď vidím v její tváři je překvapení. Nečekala, že bych jí
dokázala říct něco takového.
"Nezlobím se. Už jsem ti to přece řekla" konečně se usměje.
"Ale máš pravdu. Nemohla bych být s někým, komu nevěřím, takže
bych nemohla být ani s tebou."