Ty jsi ten důvod

73

Dvojsmyslné žertování o zmrzlině mě trochu uvolnilo. Je opravdu
moc příjemné být zase s ní a ještě máme spoustu času, než se budeme
muset rozejít.
Přemýšlím, jak ho využít co nejlépe. Nejraději bych ji vzala za ruku
a odvedla co nejdál od lidí kolem nás. Ale to si opravdu netroufám.
Nikdy jsme spolu na rande nebyly a já... vlastně ani pořádně nevím,
jak by takové rande mělo vypadat. Jen chci, aby bylo dokonalé.
Dokonalé pro ni.
"Ta růže je nádherná. Děkuju" řeknu spíš proto, že mě nenapadá
o čem bych měla mluvit.
"Mhm. Měla bys poděkovat spíš Alanovi" usměje se.
"Cože?"
"Slíbil mi, že to pro mě udělá. Ráno se pro ni zastavil a vzal ti
ji do školy. Mně by se to asi tak nenápadně nepovedlo."
"Domluvili jste se na mě? A já do něj dneska celé odpoledne hustila
matiku, aby dal zítřejší písemku aspoň za tři a neřekl mi ani slovo.
Vůbec si mě nezasloužíte" rozčiluju se na oko a pak se společně s ní
rozesměju.
"Jsi krásná, když se směješ."
Věta, kterou jsem kdysi slyšela snad tisíckát, mi rozbuší srdce.
"Ne. To ty" zamumlám nesměle.
Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je to vlastně úplně první
kompliment, který jsem jí kdy dala.
Tehdy jsem jí to nedokázala říct. S ní jsem poprvé cítila něco, co
jsem neuměla pojmenovat. Byl to úplný ohňostroj pocitů. Strach, že
ji ztratím, touha být s ní, obavy, že nebudu taková, jakou by mě
chtěla... Jen opatrně jsem si připouštěla, že by to mohla být láska,
ale jistá jsem si tím nebyla.
Teď si jistá jsem, ale... Je ona taky? Cítí totéž co já?
Tenkrát mě milovala. Dokáže to i teď? Po tom všem, co jsem jí
udělala?
Další věc, kterou si uvědomuju je to, že tentokrát je to celé na mě.
To já jsem to zničila. To já za to můžu. Dneska mám šanci to změnit.
Vím to a jsem odhodlaná udělat cokoli pro to, abych ji získala
zpátky. Miluju ji a chci, aby ona milovala mě. Pokud to nedokážu,
tak ji ztratím už navždycky.

"Půjdeme?" vstanu a pokynu jí, aby udělala totéž.
"Kam?"
"To uvidíš."

Maličká hospůdka nás přivítá příjemným přítmím. Až úplně vzadu je
volný stůl pro dva.
"Dvakrát dvě deci bílého a vodu" objednám u číšníka.
Neřekne nic, ale zvednuté obočí mě přinutí odpovědět.
"Jen dneska."
"Dobře" přikývne a já jsem jí vděčná za to, že to víc nekomentuje.
Je mi jasné, že okamžitě pochopila o co tu jde. Potřebuju dodat
trochu odvahy a tak nějak doufám, že víno mi s tím může pomoct.
Zvednu svou sklenku a ona udělá totéž. Jemné cinknutí oznámí, že se
setkaly. Upiju trochu průzračné, nažloutlé tekutiny a položím ji
zpátky na stůl.
"Je moc fajn být zase s tebou" řeknu tiše.
"Ano?" usměje se.
"Ano. Ty přece víš, že ano. Alice..."
"Ne, teď ne" přeruší mě. "Chci, abys mi to řekla, až si tím budeš
jistá."
Chvíli ji mlčky pozoruju, ale potom to nevydržím.
"Já jsem si jistá, ale pochopím, pokud ty ne."
"Tady přece vůbec nejde o mě. Včera jsi mi to mohla říct, ale
nechtěla jsi." Dívá se na mě a já přesně vím, kterou chvíli myslí.
"Ne. To jsem nemohla."
"A proč ne?"
"Protože už ti nikdy nechci ublížit."
"A čím bys mi mohla ještě víc ublížit?" dívá se na mě nechápavě.
"Tím, že ti to řeknu a budu to myslet vážně."
"Co?!"
"Miluju tě. Miluju tě tak moc, že ani nevím, jak to říct. Chci,
abys byla šťastná. Chci to být já, kdo tě udělá šťastnou, ale...
Mám strach, že to nedokážu. Jsem obyčejná, nudná, nezajímavá holka,
která nemá žádné velké cíle. Chci jen v klidu žít s někým, kdo to
bude cítit jako já."
"Pojď!" zvedne se od stolu a nazapomene tam hodit bankovku.
Před restaurací mě vezme za ruku a rychlým krokem zamíří k parku
na náměstí.
Venku už se setmělo a lavičky mezi stromy jsou prázdné.
"Jess!" přitáhne si mě do náruče.
"Co?" přinutím se zvednout hlavu a podívat se jí do očí.
"Řekni mi, prosím, že teď nelžeš."
"Ne. Nelžu. Lhala jsem ti jen, když jsem myslela, že už mě nechceš."
"Vážně sis to myslela?"
"Jo. Bolelo to, ale chápala jsem to. Přijela jsem za tebou, abych
ti řekla, že tě miluju. Ale pochopila jsem, že to nechceš slyšet."
"Bála jsem se. Bála jsem se uvěřit tomu, že to je pravda."
"A teď?"
"Věřím ti. Možná jsem hloupá, ale věřím ti."
"Nejsi hloupá. To já. Tenkrát i teď. Taky jsem se bála.Bála jsem se
říct co cítím. A pak, když jsem tu odvahu našla..už bylo pozdě."