Ty jsi ten důvod

50

Čas. Jeden jednotvárný den za druhým. Lhostejné tváře mladíků a
slečen do kterých se snažím nahustit alespoň něco z toho, co je
v osnovách. Prázdná odpoledne a večery. Knihy, filmy, jednou týdně
káva s Corou a Bethany.

"Jess, co děláš dnes večer? Nepůjdeme na večeři?"
Trevor. Jeden z mých kolegů. Pohledný muž kolem třicítky, který
se o mě zajímá už od mého nástupu na školu.
"Promiň. Dnes se mi to vážně nehodí" odmítnu ho slušně.
"Tak jako vždycky" usměje se. "Ale jednou se dočkám tvého ano"
neztrácí naději. Kdybys jenom věděl, pomyslím si.

Měla bych zase zkusit něco nakreslit. Od oné noci na zastávce jsem
skicák nevzala do ruky. Mám strach ze svých myšlenek, ze své
fantazie, ze sebe. Mám strach z těch očí, které se na mě tehdy
dívaly s němou výčitkou z cáru papíru.
Snažím se na ně nemyslet. Snažím se nemyslet na ni. Chci zapomenout.

"Vy jste Jessica, že?" zastaví mě neznámá, ale povědomá žena
na školní chodbě.
"Jak vám mohu pomoci?" usměju se zdvořile.
"Jsem Sophie Benson. Setkaly jsme se na přijímacím pohovoru."
"A-ano. Jistě. Vzpomínám si. Omlouvám se, že jsem vás hned
nepoznala." Proboha! Ona je jeden z majitelů firmy, pro kterou
pracuju! Fakt trapas!
"To nic. Není moc příležitostí, kde bychom se mohly setkat, ale
teď hledám přímo vás. Pojďte prosím se mnou."

Pohodlně se usadí do jednoho z křesel společenské místnosti a počká,
až udělám totéž.
"Něco není v pořádku, madam?" zeptám se nejistě. Nenapadá mě nic,
kvůli čemu by se mnou chtěla mluvit.
"Ne. Naopak. Všechno je v nejlepším pořádku" usměje se na mě.
"Pracujete skvěle."
"To mě moc těší, madam" oddechnu si. Problémy v práci jsou to
poslední o co bych stála.
"Vlastně pro vás mám nabídku. Je to sice jen záskok, ale myslím, že
by to pro vás mohla být skvělá příležitost v kariérním postupu.
Zajímá vás to?" dívá se na mě s milým, ale přece jen profesionálním
úsměvem.
"Jistě, madam."
"Jessico, nebudu vám zastírat, že kromě toho, že by to mohlo být
přínosem pro vás, je to i tak, že naše společnost teď potřebuje
vaši pomoc."
"Ano, madam."
"Jedná se o to, že jeden z ředitelů našich škol dlouhodobě onemocněl
a my hledáme někoho, kdo by byl schopen ho zastoupit."
"Ale to přece...nikdy jsem nic podobného nedělala" vykoktám a ani
se nepokusím skrýt překvapení.
"To je v pořádku. Není to nic, co byste nezvládla. Jedná se o malou
základní školu. Pouze osm tříd. A patřičné školení vám samozřejmě
poskytneme."

"Tak co vy na to?" zeptá se, když já užasle mlčím.
"No...já..."
"Podívejte. Už jsem vám řekla, že jsme s vaší prací spokojení.
Navíc jste v tuto chvíli také jediná, kdo nemá rodinu a tudíž by
pro vás neměl být problém se na čas přestěhovat."
"Chápu" zmůžu se konečně na slovo. "Na jak dlouho?"
"Možná na rok. To bude záležet na tom, jak rychle se váš předchůdce
uzdraví."
"D-dobře" vykoktám a nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Já se přece
vůbec nechci někam stěhovat!
"Tak vyřízeno" vstane ta žena a podá mi ruku. "Ozvu se vám co
nejdřív. Spěchá to."