Ty jsi ten důvod

11

"Je zraněná!" nese se školní chodbou. "Zasáhla ji střepina granátu!"
Informace se šíří jako lavina.
"Jak je to vážný?" zastavím kluka, který s touhle novinkou přišel.
"To nevím. Její táta to volal mému, protože je to doktor. Ale snad
to nebude tak hrozný. Pozítří by měla přiletět. Dostane volno
na zotavenou."
To, co slyším mě alespoň částečně uklidní. Kdyby to bylo vážné,
neposadili by ji přece do letadla.

Na letištní ploše je několik skupinek lidí. V jedné z nich jsou
Aličiny rodiče a přátelé. Nechybí ani Brenda.
Já stojím nahoře na ochozu haly. Nechtěla jsem tam být s nimi a ani
nestojím o to, aby si mě všimli. Nikdy jsme si nebyly nějak blízko,
ale chci ji vidět. Musím ji vidět. Měla pravdu. Musím se ujistit,
že je v pořádku protože...protože... Kéž bych tu větu nikdy
nevyslovila.

Malé, vojenské, přepravní letadlo přistálo. Za malou chvíli sejdou
po schůdcích jeho pasažéři a ona bude mezi nimi.
Pomalu vycházejí jeden po druhém. Dneska nemá kšiltovku.
Rozpuštěné vlasy jí vlají ve větru a ona se je co chvíli pokusí
usměrnit levou rukou. Tu druhou má položenou na hrudi a zavěšenou
v pásce. Čistý, bílý obvaz září do dálky.
Po chvíli se odpojí od ostatních a zamíří k lidem, kteří na ni
čekají. Pozoruju opatrné, úlevné objetí jejích rodičů. Jen pár slov
prohozených s přáteli a pak už se nechá odvést k autu, které stojí
opodál. Cestou se ještě zastaví a ohlédne se zpátky, jako kdyby
někoho hledala.
Nevím, jestli ji odvážejí domů nebo do nemocnice a pro tuhle chvíli
je mi to jedno. Je tady. Sice zraněná a unavená, ale je tady.

S úlevou za sebou zavřu dveře svého bytu a položím se na postel.
Dneska nesáhnu po knížce. Ležím, koukám do prázdna a myslím na ni.
Nevím proč. Neumím ani pojmenovat to, co cítím. Teď je někde
v bezpečí. Je to jistota, která mi posledních pár dnů chyběla.
Nevadí mi, že mě neviděla. Nevadí mi, že se možná ani nepotkáme.
Chtěla bych s ní mluvit. To ano. Chtěla bych jí říct, že mě to mrzí.
Ale nebude mi vadit, když se to nestane. Důležité je, že je tady.
Je tady a není tam.