Ty jsi ten důvod

44

Stojí jen kousek ode mne. Stačily by dva kroky a mohla bych ji
obejmout. Mohla bych políbit ty rty, po kterých se mi tak zoufale
stýská.
"Nedělej to" ustoupí trochu. Další důkaz toho, jak dobře mě zná.
Ještě jsem ani nenaznačila, jak moc po ní toužím a ona už to ví.
"Ráno bys toho litovala" kývne znovu k láhvi s vínem.
"A ty?" dívám se na ni a cítím, jak se červenám. "Co já?"
"Taky bys toho litovala?" "Jo. Asi jo" ustoupí ještě o kousek.
"Myslím, že bych toho litovala už teď" vezme za kliku. "Měj se."

"Alice!" Dokázala jsem to. Pár kroků a držím ji v náruči. Je tak
blízko, že znovu slyším tlukot jejího srdce.
"Nedělej to" zopakuje tiše a opatrně sundá mé ruce se svých boků.
"I kdyby se to teď stalo, nic mezi námi to nezmění. Už to
nedovolím. Ani tobě, ani sobě." Její hlas je chladný a rozhodný.
"Jessico, já se nevrátím. Můj život je teď tady. Mám tady všechno
co potřebuju. Domov, práci, prostě všechno. A ty to máš někde
jinde."
"Nemám" zašeptám a veškerou energii soustředím na to, abych
nezačala brečet. "Nemám to... 'všechno'."
Už se ji nepokouším zastavit. Nemám na to sílu. Vím, že jestli teď
odejde, bude to navždy. Tahle skutečnost zabolí tak, že mi slzy
vytrysknou naprosto nekontrolovatelně. Nedokážu je zadržet stejně,
jako nedokážu zadržet ji.

Stojí u dveří s rukou na klice, jako kdyby sbírala odvahu prostě
otevřít a jít.
"Jess, já..." otočí se ještě a pohled na mě jí znemožní dokončit
větu.
"Tohle nesmíš" zašeptá překvapeně. "Co?" odvrátím hlavu, ale je to
zbytečné. Už viděla všechno to, co neměla.
"Plakat. Pojď ke mně." Teď obejme ona mě. Jemné prsty něžně otírají
slzy z mé tváře. "To nic, kočičko. Jsem u tebe."

Nejsi, pomyslím si v duchu, ale to mi nezabrání přitisknout se k ní
co nejvíc.
"Vážně mi strašně chybíš" šeptám kamsi do jejího krku a marně se
snažím zastavit ten proud slané vody, který se mi hrne zpoza
sevřených víček.
"Já vím, princezno. Ty mně taky. Přestaň plakat. Prosím."
Cítím, jak mě líbá do vlasů a její horké dlaně konejšivě hladí moje
záda.

Všemi smysly vnímám její blízkost, její teplo, její strach i pocit
viny, že mi ublížila. Vím, že bych jí měla říct, že ne ona mně, ale
já jsem ublížila jí. Měla bych jí říct, že to vím a že to chci
napravit. Že chci vrátit čas a dát jí všechno to, co si zasloužila
už tenkrát. Vím to, ale nedokážu ze sebe vypravit ani slovo.
Místo toho jen zvednu hlavu a přitisknu své rty na ty její.