Ty jsi ten důvod

54

Život v novém městě, v nové škole a v novém bytě. Nevím kam dřív
skočit. Práce ředitelky, vyučování od malých nezbedů v první třídě,
až po puberťáky v osmičce. Stavit se v kavárně, se stalo taky mou
každodenní povinností a to, že přitom vždycky zajdu do sousední
trafiky, snad ani nemusím dodávat.
K tomu všemu ještě přibyly pravidelné procházky s Kennym. Z hrůzně
vypadající obludy se i pro mě stal umazleným, důvěřivým zlatíčkem.

Ten den, kdy jsem se pokoušela zastihnout Alici, mě ani za nic
nechtěl pustit domů. Kňučel jako štěně a mně se ho nakonec zželelo
tak, že jsem se odvážila ho pohladit. S Beth, jak se sympatická
sousedka jmenuje, jsme se dohodly, že když budu mít čas, zastavím
se za ním. Nakonec je z něj můj věrný společník při večerních
procházkách. Vodí mě úzkými, vyšlapanými stezkami po okolí a já vím,
že tudy pravidelně chodí s Alicí.

Alice. Dívka se zelenýma očima a tím nejkrásnějším úsměvem. Moje
láska. Čas se neúprosně krátí. Vrátí se za dva dny a já vím, že
setkání je nevyhnutelné.
Poběží ke mně potom Kenny se stejným nadšením? Bude mě celé město
i dál úslužně oslovovat paní ředitelko? Co jim o mně řekneš, Alice?
Necháš je dál v jejich blažené nevědomosti, s naivní představou, že
jsem dobrý člověk nebo jim prozradíš kdo opravdu jsem? Řekneš jim,
že jsem sebestředný, do sebe zahleděný sobec, který ti ublížil?

Poprvé žiju na malém městě a poprvé ochutnávám výhody i nevýhody
malé komunity. Netrvalo ani dva dny a všichni už věděli kdo jsem
a proč jsem tady. Je to zvláštní. Znají mě všichni i přesto, že mě
vlastně nezná nikdo.

Dnešní den je jiný než ostatní. Má pro mě zvláštní význam.
Až zazvoní, vezmu si své věci a půjdu za ní. Asi po sté se nervózně
podívám na hodinky. Co uděláš, až mě uvidíš? Co uděláš, až zjistíš,
že tu teď žiju? Budeš mě nenávidět ještě víc?

Zvonek ukončí hodinu. Pomalu scházím ze schodů a vidím, že mi
ušetřila cestu. Stojí před školou a čeká na mě. Moje nohy se
najednou nedokážou pohnout z místa. Dívám se na ni a nedokážu
pochopit, jak může být tak krásná. Rozpuštěné vlasy jí vlají
ve větru a nedokáže je zkrotit ani kšiltovka naražená do čela.
Ruch za mými zády mě upozorní, že vyučování skončilo nejen pro mě.
"Nashledanou, paní ředitelko...Nashledanou, paní ředitelko...
Nashledanou, paní ředitelko..."
Část dětí se oddělí a běží přímo k ní. "Alice! To je dobře že už
jsi zpátky" vytvoří kolem ní malý hlouček.
Ona nečeká na mě.