Ty jsi ten důvod

58

Klepání na dveře ředitelny se ozve hned druhý den.
"Tady" položí přede mne soupis dvanácti jmen.
Ani mě nepřekvapí, že jsou to samí kluci.
"Posaď se" vybídnu ji. "Podívám se na to."
Na klávesnici vyťukám jedno jméno po druhém a zkontroluju docházku,
prospěch i kázeň.
"Většinou by to šlo" podívám se na ni po chvíli.
"Ale tady a tady" zaškrtnu dvě jména. "Matika a fyzika. Pokud to
dotáhnou na dvojku, jsem v pohodě. Pokud ne, mají smůlu. Chci
ode všech prospěch 1,5. Zatím je na to čas takže..."
"Dobře" přeruší mě rychle. "Mrknu na to s nimi."
"A tohle nepřipadá v úvahu" škrtnu rozhodně jedno jméno na seznamu.
"Jessico, ten kluk to nemá jednoduchý. Jeho táta zůstal před dvěma
lety v Afghánistánu. Máma to nezvládla a do dnešního dne je
na lécích..."
"Alice, zkus mě pochopit. S tímhle..." kývnu hlavou k monitoru,
"nemůžu ho odměnit za to, co tady předvádí."
"Ale možná by tě mělo zajímat v čem žije" zvedne trochu hlas.
"Ten chlap, co s nimi teď bydlí, je pěknej hajzl. Myslím, že je oba
bije. Kluk je věčně samá modřina. Zeptej se tělocvikáře."
"To myslíš vážně?" dívám se na ni a výraz mé tváře jí zřejmě
prozradí můj názor.
"Je to grázl. Pere se, nechodí do školy a..."
"Tak se sakra aspoň zeptej!"
"Dobře" rezignuju a zvednu telefon.
"Přijďte, prosím, do ředitelny" řeknu suše, když se ve sluchátku
ozve mužský hlas.

Muž v teplákové soupravě v podstatě potvrdí její slova. Kluk je
sice samá modřina, ale jako vysvětlení udává, že se popral
s kamarády.
Situace se nezmění, ani když si ho zavolám a požádám ho, aby si
sundal košili. Jasně vidím, že modřiny na jeho pažích způsobily
ruce dospělého, ale on on si trvá na svém.
"Popral jsem se s klukama, paní ředitelko."

"Nemůžu s tím nic dělat" dívám se na ni, když zůstaneme samy.
"Pokud neřekne pravdu, je to nenapadnutelné. A on ji zjevně říct
nechce."
"Jo. Já vím" řekne tiše. "Takže je pustíš?"
"Na celý týden ne. To opravdu nejde, ale dám jim čtvrtek a pátek.
Můžete odjet ve středu večer. Ti dva tedy jen, když si vylepší
známky."
"A Alan?"
"Je mi líto."
"Jess..."
"Alice, to opravdu nejde. Pochop to."
Dneska se jejího úsměvu nedočkám. Vím to, ale nemůžu udělat to, co
po mě chce.
"Byla jsi tam?" zeptám se tiše.
"Ano. Auto před námi najelo na minu. Nedalo se nic dělat. Všichni
byli na místě mrtví."
"Alice, já... nemůžu ho pustit s vámi, ale můžu ho tam dovézt
později. Vy odjedete ve středu večer a já ho tam vezmu v pátek
po škole."
"Dobře. Mrknu s klukama na tu matiku" vezme za kliku. "Díky."
"Promiň."
"To nic. Chápu to."