Ty jsi ten důvod

80

"Teď už je to jenom na tobě" usměje se Ruth, když zaparkuje před
rozlehlým komplexem budov.
S úžasem se rozhlédnu kolem sebe a okamžitě pochopím, že tady ji
nikdy nenajdu. Armáda na zdravotní péči o své lidi rozhodně nešetří.
"Počkám na tebe tamhle v kavárně. Hodně štěstí" rozloučí se Alanova
matka a ponechá mě svému osudu.

"Jess?" ozve se ve sluchátku překvapený hlas a moje hrdlo se sevře.
"A-ahoj" vydoluju ze sebe s námahou.
"Ahoj, princezno."
"Alice já...chci s tebou mluvit."
"Jistě. Až se vrátím, tak si promluvíme."
"Ne. Ne až se vrátíš. Chci s tebou mluvit hned" seberu všechnu
odvahu, která mi zbyla.
"Jess, já ale teď nemůžu přijet."
"To ani nemusíš. Stačí, když mi řekneš, kde právě jsi."

Rychle se zorientuju v plánu areálu a bez problémů najdu kavárnu
o které mluvila.
Objednám si svou oblíbenou kávu a jasmínový čaj. Po krátkém
zaváhání doplním objednávku o cappuccino. Netuším, jestli přijde
i Sára, ale přistihnu se při myšlence, že si to vlastně přeju.
Chci odtud odjet s jistotou, že je mezi námi jasno.
Vezmu sáčky s cukrem, vysypu je do čajového šálku a zamíchám.
Teprve potom se postarám o sebe.

"Ahoj" pozdraví tiše a počká až se Sára pohodlně usadí.
Její společnice tentokrát přišla po svých, opírajíc se o berle.
"Ahoj, Jessico" přivítala mě bodře. "Přišla jsi se rozloučit?"
Ta její arogance je vážně neuvěřitelná.
Sedím pohodlně opřená v proutěném křesle a počáteční nejistota mě
opustila. Začínám mít vztek.
"To mi řekni ty" usměju se na ni vyzývavě. "Mimochodem, jsem ráda,
že je ti líp" poukážu na skutečnost, že vozík dnes není potřeba.
"Ještě pár týdnů a budu v pohodě. Že jo?" ohlédne se po Alici.
Dívka, kvůli které jsem tady, ale neodpoví. Její oči jsou upřené
na mě a otázku snad ani nepostřehla.

"Tak?" otočím se znovu k Sáře.
.....?
"Ptala ses, jestli jsem se přišla rozloučit."
"A přišla?" nasadí znovu ten drzý tón.
"Vážně se mám opakovat? Řekni mi to ty. Řekni mi, jestli mám odjet."
Neuhýbám očima a dívám se přímo do těch jejích. Žena přede mnou
pomalu ztrácí jistotu.
"Miluješ ji tak, že bez ní nemůžeš být? Že ona je to jediné, co
opravdu chceš? Uděláš všechno pro to, aby byla šťastná?"
Pokládám jí jednu otázku za druhou, aniž bych jí dala prostor
k odpovědi. Když konečně skončím, je její výraz spíš zmatený než
odhodlaný.
"Proč se mě na tohle všechno ptáš?"
"Protože, kdyby ses na to zeptala ty mě, byla by odpověď ano. Jaká
je ta tvoje?"
Vůbec nechápu, kde se ve mně tohle všechno vzalo. Úplně cizí holce
tady vykládám, že miluju. Že miluju tak moc, že klidně odejdu a
vzdám se všeho, jen proto, aby byla moje láska šťastná. A jsem
odhodlaná to udělat. Udělala bych pro ni všechno.
"Tak?" usměju se na ni vyzývavě.
Sára se rozesměje a schová svůj obličej do dlaní.
"Nemusím o tebe mít strach" otočí se k Alici. "Měla jsi pravdu. Ona
je neskutečná. Opravdu tě miluje. Závidím ti. Doufám, že jednou
potkám taky někoho takového. Teď vás tu nechám" usměje se a políbí
moji lásku na tvář. "Nemusíš spěchat. Postarám se o sebe" řekne
ještě a namáhavě se zvedne.
"Jo, Jess. Taky ji miluju, ale celou tu dobu, co se známe vím, že
ty jsi ta jediná osoba na světě, kterou dokáže milovat ona. Odpust
mi tuhle rošádu. Měla jsem o ni strach. A jen mezi námi...jestli jí
někdy ublížíš, zabiju tě."