Ty jsi ten důvod

45

Líbám ji. Pomalu, opatrně, něžně. Mám strach, že mě odstrčí a ty
nádherné, zelené oči mi i beze slov řeknou, že tohle nechce.
Líbám ji, jako kdyby byla to nejkřehčí a nejvzácnější, co v životě
mám. Jenže ona je! Ona je to, co mi tak zoufale chybí. Jestli jsem
to tehdy nevěděla, tak teď si to uvědomuju s naprostou jistotou.
Nebrání se, ale také mi neodpovídá. Její obvykle hebké rty, jsou až
nepřirozeně ztuhlé. Dokončím polibek a váhavě se odtáhnu. Téměř
okamžitě mi sundá ruce ze svých ramen.
"Promiň. Takhle jsem to nemyslela" řekne omluvně. "Jen jsem
nechtěla, abys plakala."
"Ty promiň" sklopím provinile oči. Dala mi víc než jasně najevo, že
už o mě nestojí. Měla jsem to čekat. A přesto mě její odmítnutí
bolí víc, než jsem si uměla představit.
"To nic" usměje se. "Alkohol tě někdy přiměje dělat věci, které bys
jindy neudělala. Už půjdu."
"Nejsem opilá. Teda...ne tak moc, jak si myslíš" zamumlám sotva
slyšitelně.
"Já vím" odpoví mi stejně tiše. "Proto už musím jít. Vůbec jsem sem
neměla chodit."
"Ale přišla jsi. Alice, já...."
"Ne!" zastaví okamžitě mou snahu ji znovu obejmout.
"Už to prostě nedělej."
"Ty mi ani nedáš šanci, že ne?" dívám se na ni a je mi jasné, že
odpověď už znám.
"Jess, já už vážně musím jít."
"Já vím" uhnu pohledem jako první.
"Jsi moc krásná, víš to?" usmívám se na ni a po tvářích se mi
koulejí slzy. Nechci, aby si myslela, že je to můj způsob jak ji
ještě zdržet, ale nedokážu je zastavit. Tak se prostě jen otočím,
aby se na ně nemusela dívat.
"Jeď domů, Jess."
"Jo. Měj se hezky" zašeptám ještě a zavřu za sebou dveře koupelny.

Bezesná noc a ráno do kterého vstávám dřív než obvykle. Do odjezdu
vlaku zbývají téměř tři hodiny. Dám si sprchu a úplně zbytečně se
pokusím zakrýt pláčem opuchlý obličej líčidly. Ještě jednou se
rozhlédnu po tom malém, útulném pokoji a přesvědčím se, že těch
mých pár věcí je sbalených.
"Dobré ráno, slečno." Stejný recepční se stejným úsměvem za stejným
pultem. "Doufám, že pro vás byl pobyt zde příjemný."
"Ano. Jistě" pokusím se být stejně milá. On přece za nic nemůže.
To já. Já můžu za to, že pobyt tady se proměnil v noční můru. Neměla
jsem sem jezdit, napadne mě. Zároveň ale vím, že jsem musela. Když
ne tenhle víkend, tak některý další. Musela jsem. Musela jsem to
slyšet na vlastní uši. Musela jsem se přesvědčit, že mi neodpustí.

"Do odjezdu vlaku máte ještě spoustu času, slečno. Pokud si
nechcete dát kávu zde, tak na náměstí je velmi příjemná kavárna.
Už budou mít otevřeno" usměje se znovu mladík.
"Díky. Vím o ní" donutím se znovu ke zdvořilosti a konečně vyjdu
ze dveří.

Kolem toho podniku jsem procházela, když jsem šla za ní. Malá,
sympatická kavárnička na náměstí v podloubí. Místo kam teď mířím
v naději, že ji třeba ještě uvidím. Místo kolem kterého možná
projde, aniž by tušila, že... Ne. Vím, že je to nesmysl. Je doma a
zřejmě ještě spí. Je neděle, takže není třeba vstávat brzy. To jen
ti, kteří probděli noc a zpytují svědomí, se snaží najít trochu
klidu a zaplašit bolest kterou cítí.

"Nechutná vám, slečno?" Malá, buclatá kavárnice si všimla, že káva,
kterou mi donesla před půl hodinou zůstala netknutá.
"Ne, je dobrá" usměju se na ni i přes to, že jsem ještě ani
neochutnala.
"Trafika vedle je otevřená. Možná byste uvítala něco na čtení
do vlaku." Můj pohled je zřejmě zvědavější než jsem si myslela.
"Všichni se tu známe. To víte, malé město. Takže vím, že nejste
místní" odpoví, aniž bych se na něco ptala.
"Jo. Něco ke čtení by se mi hodilo" zvednu se spíš proto, abych se
vyhnula dalším, případným otázkám.

Nad hlavou se mi rozezní zvoneček a jako zázrakem se za pultem objeví
starý trafikant.
"Přejete si, slečno?
"Dobrý den" pozdravím překvapeně. "Chtěla bych něco ke čtení
do vlaku."
"Co by to mělo být, slečno? Nějaký dámský časopis? Nebo snad denní
tisk?"
"To je jedno" vydechnu upřímně. "Nechám to na vás. Pojedu dlouho,
takže něco, co by mi ukrátilo cestu. Nějaké časopisy a noviny taky."
Stařík čile vybírá sešity z pultu a já se rozpačitě rozhlížím
kolem. Najednou se můj pohled zastaví na polici s hračkami. Maličký,
plyšový pejsek, se dívá přímo na mě.
"Tohle je taky na prodej?" otočím se k tomu milému dědovi.
"Něco ano" odpoví s úsměvem. "Který se vám líbí?"
"Tenhle" natáhnu ruku a schovám to hebké mrně v dlani.
"Omlouvám se, slečno, ale tohle je dárek od mé vnučky. To vám
nemůžu prodat."
"To nic" vrátím zklamaně plyšáka zpět na své místo. "Tak co jste
mi vybral?" otočím se zpátky k pultu.
Pomalu probírám časopisy a moje oči se co chvíli vrací k polici
s malým, plyšovým psíkem.
"To je vlastně jedno" usměju se nakonec. "Dejte mi to všechno.
Kolik vám zaplatím?"

"Počkejte, slečno" zavolá na mě stařík, když se chystám opustit jeho
prodejnu s náručí tiskovin.
"Tohle je pro vás" podá mi malé, plyšové zvířátko.
"Ale to přece..."
"Třeba to alespoň trochu zažene váš smutek. Teď ho potřebujete víc
než já. Přijměte ho jako dárek."