Ty jsi ten důvod

72

Na mém pracovním stole leží nádherná, rudá růže. Na křehkých
lístcích se ještě třpytí kapičky rosy. Není tu žádný vzkaz. Ani
nemusí. Vím od koho je.
Dívka se zelenýma očima a tím nejkrásnějším úsměvem. Včera marně
čekala na odpověď.
Ne proto, že bych nevěděla co říct nebo ji chtěla odmítnout.
Zaváhala jsem proto, že jsem si najednou nebyla jistá, jestli jsem
to právě já, kdo ji udělá šťastnou. Dokážu to? Bude mít každý den
důvod se usmát, když budu po jejím boku?
Přemýšlela jsem o tom celou noc. Ne, nenašla jsem odpověď, ale vím,
že to chci aspoň zkusit. Musím to zkusit, protože jedno je jisté.
Nikdo ji nikdy nebude milovat tak, jako já. A pokud selžu? Potom
selžeme spolu.

Dneska na mě bude zase čekat před školou. Vím to, i když mi to
neřekla a nedomluvily jsme se na tom. Bude tam stát, opřená
o zábradlí, jako vždycky. Jenom ten úsměv bude tentokrát patřit
jen mně.

"Ahoj, princezno" přidá se ke mně a obě pomalu kráčíme k náměstí.
Znovu si sedne k mému stolu a objedná si jasmínový čaj.
Dnes ho nechá bez povšimnutí a pohodlně opřená v křesle čeká,
co udělám.
"Tohle je rande?" zeptám se, když se postarám o její nápoj a napiju
se ze svého šálku.
"Ne" usměje se. "Ještě jsi neřekla, že půjdeš."
"A kam mě vezmeš, když řeknu ano?"
Rozhlédne se kolem sebe po malém prostranství a pokrčí rameny.
"Moc na výběr tu není, co?"
"To mi nevadí" odpovím po chvíli.
"Ne?"
"Ne."
"Tak?" zdvihne tázavě obočí.
"Tak třeba pozvu na rande já tebe?"
"To bys chtěla?"
"Mhm. Vyzvednu tě v šest."

Celou cestu domů se usmívám. Dokázala jsem to! Dnes večer budeme
spolu. Opravdu spolu. Ne proto, že jdeme na procházku s Kennym.
Ne proto, že řešíme nějaký školní problém. Budeme mít rande.
Jen my dvě. Celé to bude konečně jen o nás.
Políbí mě? Dovolí mně, abych ji políbila? Dovolí mi dnes večer
udělat něco, abych se k ní dostala tak blízko jako tenkrát?
A když něco udělám, nebude to moc rychlé? Měla bych raději počkat,
až něco udělá ona?
Sakra! Najednou vůbec nevím, co mám dělat. V hlavě mám jen tisíc
otázek a všechny začínají 'Co když'.

Alan sedí nad sešitem se svraštělým čelem. Ta matika mu fakt nejde.
"To nic" prohrábnu toho kraťoučkého, zrzavého ježka.
"Projdeme si to ještě jednou."
Jeho vděčný pohled je mi dostatečnou odměnou za tu spoustu času,
který spolu trávíme.

"Vážně?" rozhlédne se kolem sebe Alice, když zastavím před
cukrárnou a pobídnu ji, aby se posadila k volnému stolu.
"Mhm" rozesměju se rozpustile. "Chvilku tu počkej" zmizím za dveřmi
provozovny.
"Jahody nebo čokoláda?" zeptám se, když se vrátím se dvěma velkými,
zmrzlinovými poháry.
"To nevím" zamyslí se na oko. "Miluju obojí."
"Tak to se asi budeš muset rychle rozhodnout" dívám se na ni
a jen my dvě v tuhle chvíli víme o čem je řeč.
"Jahody někdy můžou být sladčí než čokoláda" natáhne se
pro sladkost, kterou držím v levé ruce.
"Dobře. Jahodový je tvůj."

"Je to tak sladké, jak jsi čekala?" zeptám se po chvíli.
"Možná, ale... Nemám to s čím porovnat" usměje se.
"A co třeba tohle?" naberu na lžičku hnědý krém a pomalu jí ho
nesu k ústům.
"Tak co?" zašeptám s pohledem upřeným na ni.
"Myslím, že dneska je čokoláda mnohem sladčí než jahody" odpoví mi
stejně tiše.