Ty jsi ten důvod

43

Tiché zaklepání působí dojmem, jako by se mi to jenom zdálo.
Nejistě zkontroluju obsah lahve a ujistím se, že ještě nechybí
tolik, abych byla opilá. Je skoro deset. Kdo to sakra...? Opakující
se zvuk přeruší mou myšlenku.

"A-ahoj" zírám překvapeně na zelenookou dívku, stojící přede dveřmi.
V ruce drží nádhernou růži a já vůbec nepochybuju o tom, že je
z toho vzácného keře, který mi odpoledne ukázala.
"Trochu pozdě mi došlo, že ti ji vlastně pořád ještě dlužím" podá
mi květinu. "D-díky" vykoktám s námahou.
"Jak - jak jsi mě našla?" dívám se na ni a stále nemůžu uvěřit tomu,
že je opravdu tady. "To nebylo tak těžký" usměje se. "Malé město.
A navíc...poslední vlak ti ujel" odhalí mi to tajemství.
"Dáš si víno?" zeptám se už trochu klidněji. "Raději asi ne"
rozesměje se a kývne směrem k mému oblečení. Teprve teď mi dojde,
že před ní stojím zahalená jen v hotelové osušce.
"P-promiň" zrudnu okamžitě. "To nic. Sluší ti to. Ale zjevně nejsi
připravená přijímat návštěvy." Teď už se vyloženě baví.
"Hned se převlíknu" mizím za dveřmi koupelny.

"Posaď se" pobídnu ji a naleju víno do druhé sklenky.
Rozhlédne se kolem sebe a pak se pohodlně uvelebí v křesle.
Jediná možnost jak nebýt vedle mě, dojde mi rychle.
"Je moc krásná. Děkuju" postavím na stůl malou vázičku s květinou.
"Není zač" usměje se. "Tak na zdraví" zvedne sklenici a počká až
udělám totéž.
"Nikdy jsi nepila" zkonstatuje, když sotva smočí rty v perlivém
nápoji. "Ale dnes ano" podívám se na ni vyzývavě. "Za to ty jsi
pila vždycky a dneska asi nemáš chuť. Co se děje? Je to kvůli mně?"
"Kvůli tobě?" Znovu slyším její smích. "Jessico, svět se netočí jen
kolem tebe. Tenkrát jsem to sice ještě nevěděla, ale donutila jsi
mě to pochopit velmi rychle a velmi nevybíravým způsobem."
Její oči potemní, když vysloví tuhle nepříjemnou skutečnost.
"A navíc to není pravda. To jen tobě zapomněli říct, že pivo se
vyrábí i nealko."
"Ještě se zlobíš?" Nedívám se na ni, protože nechci, aby věděla,
jak je pro mě tahle odpověď důležitá.
"Ne. Vlastně jsem se ani nezlobila. Nemohla jsi za to, že mě
nemiluješ. Za to přece nikdo nemůže. Láska buď je a nebo není"
znovu trochu upije ze své sklenky.
"Řekneš mi teď o té sázce?" zeptám se opatrně.
"Ne. Za prvé už to není důležité a za druhé už to určitě víš. Jinak
bys tu přece nebyla" usměje se.
"Měla bych jít" zvedne se pomalu. "Ještě přece není tak pozdě"
vyhrknu překotně a hned vzápětí mi dojde, jak dvojsmyslně to zní.
"Myslím, že je, Jess."
"Chybíš mi!" Dvě jednoduchá slova díky nimž doufám, že se něco
změní. "To nemyslíš vážně, že ne?" zvedne pobaveně obočí. "Kolik
jsi toho vypila?" kývne směrem k láhvi na stole.
"A co když myslím?" postavím se před ni a poprvé po dlouhé době se
jí zase dívám do očí.
"A co když? To jako, že to nevíš?" zavrtí nevěřícně hlavou.
"Vím to" teď už jenom zašeptám, protože se stydím. Stydím se, že
jsem jí to nedokázala říct tak, aby mi uvěřila.