Ty jsi ten důvod

79

"Vážně jsi to ty?!" dívá se na mě Ruth Morrisová škovaně, když
dokončím své vyprávění.
"Kdo...jsem?" nechápu, na co se mě ptá.
"Ty jsi ta dívka ze školy?!"
Tak teď už nerozumím vůbec ničemu. Co o mě ta žena ví, kromě toho,
co jsem jim právě prozradila?!
"Můj manžel a Alice...i přes věkový rozdíl byli přátelé. Byla v jeho
jednotce. Jezdili spolu na mise a tady doma se často navštěvovali.
Kdysi jsem se ho ptala, proč je sama. Hezká, milá holka a neměla
nikoho, ke komu by se vracela. Tehdy mi vyprávěl příběh o dívce,
kterou znala a milovala už od základní školy. Nemůžu uvěřit, že jsi
to ty."
"Tak proto jsi tady?" zeptá se Nikol, která až dosud jen tiše seděla
a poslouchala. "Kvůli ní?"
"No...celé je to trochu složitější, ale vlastně ano. Ona je hlavní
důvod, proč jsem tady. A ona je taky důvod, proč teď musím odejít."

"Jessico, asi mi do toho nic není, ale nemyslím si, že by Alice
udělala něco takového..."
"A přesto udělala" přeruším ji rychle. "A máš pravdu, Ruth. Nic ti
do toho není."
"Já jenom vím, že tehdy si vyčítala, že ve vztahu k tobě selhala.
Vyčítala si, že neudělala dost proto, abys jí věřila. Vinila se
z toho, že tě nedokázala přesvědčit o tom, jak moc tě miluje."
Co?! Ona to opravdu chápala takhle?! Přece jsem to byla já, kdo
selhal! To já za tohle všechno můžu!

"Teď už je to přece jedno" řeknu tiše, protože nechci dát najevo,
jak moc na mě tahle informace zapůsobila.
"Myslím, že není" promluví znovu Nikol. "Udělala jsi toho tolik.
Došla jsi tak daleko. Přece to teď nemůžeš jen tak vzdát a vrátit
se domů! Musíš si s ní aspoň promluvit!"
"A o čem?" usměju se rezignovaně.
"To se ptáš vážně?! Jess! V práci jsi moje nadřízená, ale tady ne!
A já mám právě teď sto chutí, dát ti pár facek, aby ses probrala!
Musíš s ní mluvit! Prostě musíš!"
"Nikol, uklidni se. Ani tu není a..."
"A tak utečeš hezky potichu a nenápadně?! To tvoje přeložení
nepůjde tak rychle. Stejně se ještě budete muset potkat. Tomu se
nevyhneš. Vážně chceš odejít a neznat pravdu?!"

Alanova matka nás poslouchá a usmívá se. Potom zvedne telefon.
"Dobrý večer, Eriku. Potřebovala bych mluvit s Alicí. Nevíš prosím,
kde ji najdu? Děkuju. Omlouvám se, že tě obtěžuji takhle pozdě."
Uklidí přístroj zpět do kabelky a usrkne trochu bílého vína.
"Je v rehabilitačním centru asi padesát kilometrů odsud" podívá se
na mě. "Zítra po škole tě tam vezmu."
"Ale to přece..."
"Není žádné ale. Nikol má pravdu. Měla bys vědět co se děje. Potom
se můžeš rozhodnout, jestli chceš opravdu odejít."