Ty jsi ten důvod

42

Venku se stmívá. Pomalu kráčím rozkvetlou alejí k hotelu. Mám jí
plnou hlavu. Skoro se nezměnila. Její oči jsou sice o něco tmavší,
než si je pamatuju, ale neposedný pramen vlasů jí padá do tváře
stejně jako tenkrát. Pokaždé, když se to dnes stalo, jsem chtěla
natáhnout ruku a něžně jí ho zasunout za ucho. Samozřejmě, že jsem
to neudělala, ale...
Kromě počátečního překvapení z toho, že mě vidí, jsem nezahlédla
žádné emoce. Usmála se, když jsem se usmála já, odpověděla, když
jsem se zeptala, vyprávěla mi příběh o růži, ale jinak nic. Prostě
se potkali dva cizí lidé a podle toho spolu taky komunikovali.
Strašně jsem jí chtěla říct, že já přece nejsem cizí, ale její
chladný, zdvořilý výraz mi to nedovolil.

Má nádherný domov. Všimla jsem si toho i když jsme tudy jen rychle
prošly na terasu. Jednoduchost a dokonalý vkus ovládly interiér.
Nevěděla jsem, že je taková. Nevěděla jsem to proto, že se vždycky
podřídila mému přání. Já jsem byla ta důležitá a všechno se dělo
tak, abych já byla spokojená. A mě nikdy ani nenapadlo se zeptat,
co chce ona.
Musela mě opravdu milovat, protože jediné na čem jí záleželo, byl
můj úsměv. Opakovala mi to často. "Miluju, když se směješ."
I dneska mi zní v uších ta slova. "Jsi nádherná" ani tímhle
komplimentem nikdy nešetřila.

"Hezký večer" recepční mi s profesionálním úsměvem podává klíč
od pokoje. Ten 'hezký' večer bude osamělý. Bude osamělejší než byl
včera, protože včera jsem mohla ještě doufat a snít.
Automaticky ze sebe shodím oblečení a nechám se obejmout horkou
sprchou. Její náruč dokázala být ještě žhavější. Stačil jediný
polibek a její touha proměnila každý rampouch v obyčejnou, malou
louži vody. Alespoň mi to tak tehdy připadalo.
Teď už je někde jinde. Její chlad a lhostejnost se mi zavrtaly
do kůže i mozku. Na koho jsi čekala, Alice? Co teď děláš?
Dokázala jsem si snadno představit krásnou dívku, která zazvonila
u jejích dveří, stejně jako já před pár hodinami. Možná spolu sedí
na terase, povídají si a jejich smích se rozléhá temnou uličkou.
Možná už se k sobě tulí a ty rty, které patřily jen mně, té neznámé
ukazují, jak hebké umí být.
Nevěřím, že by nevěděla proč jsem přišla. Na to mě zná až příliš
dobře. Už mě nechce, musím si přiznat a znovu ucítím tu bodavou,
neidentifikovatelnou bolest.

Zahalím se do měkké osušky a vyjdu na balkon. Nikdy jsem nepila
alkohol, ale teď zatoužím po něčem, co by dokázalo zmírnit ten
nápor viny, který cítím. Ano, viny. Něco, co jsem si přiznala až
nedávno. Ne ona, ale já jsem byla ten, kdo všechno zničil.
A stačilo mi málo. Příliš málo na to, abych pohřbila to, co jsme
měly. To ona tehdy prosila. To ona mi slibovala, že všechno
vysvětlí. To ona čekala až do rána v chladu před mými dveřmi.
Nechtěla to vzdát a do poslední chvíle nevěřila, že to udělám já.
Chovala jsem se jako dítě! Rozmazlené, malé dítě, které se rozhodlo,
že mu někdo rozšlápl bábovičku!

Zvuk vína stékajícího do sklenice je to jediné, co naruší tísnivé
ticho. Dokonale vyleštěné sklo se zarosí chladem. Nedočkavě vypiju
první sklenku a hned si naleju další. Díkybohu za hotelové ledničky!