Ty jsi ten důvod

33

Roztomilé, červené autíčko spokojeně zavrnělo a poslechlo na první
povel. Bílá krajina kolem nás se za chvíli změní v nudnou, městskou
šeď a kouzelné lesní ticho zůstane jen vzpomínkou.
Zdá se mi, že těch pár dnů uteklo příliš rychle. Ještě dnešní večer,
zítřek a potom... Potom budu zase sama.

Dívka vedle mě má ruce položené na volantu a soustředěně sleduje
silnici před sebou. Myslí na to samé co já nebo už je v duchu někde
v ruinách rozstříleného města? Nenápadně ji pozoruju a snažím se
odpověď najít v její tváři.
"Co je?" otočí se ke mně s úsměvem.
"N-nic."
Nezodpovězené otázky na našich společných, prosluněných dnech
zanechaly nenápadný, tichý stín. Vnímám ho, i když o tom nemluvíme.
Vlastně skoro vůbec nemluvíme a ticho kolem nás je čím dál
hlasitější.

"Vážně se mnou nepůjdeš?" zeptá se už po několikáté a zřejmě doufá,
že tentokrát uslyší jinou odpověď.
Chápu, že se musí aspoň na chvíli sejít s přáteli a chápu, že
za nimi půjde do klubu. Ale nechápu, proč mě tam chce vzít s sebou.
Je toho spousta co si musejí stihnout říct. K tomu mě přece vůbec
nepotřebuje.
"Nechceš, aby věděli, že jsme spolu?" zeptá se tiše, když jí dojde,
že na mém NE se nic nezměnilo.
"Já...ještě na to nejsem připravená" vykoktám po pravdě, protože
jí nechci lhát nebo se neohrabaně vyhýbat odpovědi.
"A na co? Na to, že všichni zjistí, že s někým chodíš nebo na to,
že se dozvědí, že ten někdo jsem já?"
"Počkám tu na tebe, jo?" tentokrát se odpovědi vyhnout pokusím,
protože nevím, co na to říct.
"Tak já půjdu" vezme za kliku.
"Vrať se brzy" obejmu ji nesměle. "Bude se mi stýskat."
"Mně taky, kočičko" políbí mě. "Přijdu hned, jak to půjde."

Tiché klapnutí dveří se ozve o pár hodin později. "Ještě nespíš,
princezno?" sedne si vedle mě na gauč.
"Ne. Čekám na tebe" schoulím se do její náruče a tvářím se, že
jsem si nevšimla velké, vojenské tašky. Kromě setkání s partou se
ještě stihla stavit doma a sbalit si věci. Zítra v noci odlétá.

"Je pozdě. Měla by sis jít lehnout. Dám si sprchu a přijdu za tebou,
jo?" zvedne se pomalu.
"Můžu s tebou?" zeptám se a cítím, jak okamžitě zčervenám.
"Mhm" její úsměv mě vůbec nenechá na pochybách o tom, na co myslí.
"Tak pojď" vezme mě za ruku.
Pomalu rozepíná knoflíky mé košile a přitiskne rty na každé, právě
odhalené místo.
"Počkej. Nejdřív si dáme tu sprchu" směju se její nedočkavosti.
"Dobře, kočičko a potom s tebou budu dělat všechny ty věci co
jsme dělaly včera."
"Alice, to ne!" odtáhnu se rychle.
"Ale no tak. Líbilo se ti to" líbá mě nedočkavě.
"Ano, ale..."
"Ale co, miláčku?"
"Stydím se" sklopím oči a znovu si připadám jako dítě.
"Jess, podívej se na mě" lehkým pohybem mě donutí zvednout hlavu.
"Miluju tě. Chci tě a chci, aby se ti to líbilo." Smaragdově zelené
oči zvážněly a čekají na odpověď.
"Já vím, ale..."
"Není žádné ale. Jsme jen my. Ty a já" obejme mě prudce.