Ty jsi ten důvod

61

"Co je?" povzbudím ho, když nesměle nakoukne do kuchyně.
"Nerozumím tomu" mávne otráveně sešitem.
"Dobře. Dodělám to tu a přijdu. Podíváme se na to spolu, jo?"

"Máma se se mnou taky dřív učila" řekne mi smutně, když sklidí
učebnice.
"Kdy dřív?" zeptám se na oko bez zájmu.
"No dřív. Když ještě táta..."
"To nic. Teď na to nemysli jo? Maminka bude brzy v pořádku a zase
budete spolu."
Jen přikývne, ale už nepromluví.
"Co obvykle děláš, když přijdeš ze školy? Jdeš ven za klukama?"
"Ne. Smějou se mi."
"Smějou? Proč?" O tomhle nic nevím. Ve škole se nezdálo, že by měl
se spolužáky nějaký problém.
"No...kvůli mámě."
"Tak víš co? Mám nápad" prohrábnu jeho rozcuchané vlasy.
"Půjdeme za Alicí a půjčíme si Kennyho na procházku, chceš?"
V dětských očích se objeví aspoň na chvíli záblesk radosti.

"Zjistila jsi něco?" zeptá se Alice, když se přesvědčí, že chlapec
se psem jsou dostatečně daleko.
"Jo. Všechno. Jenom teď úplně přesně nevím, co budu dělat."
V rychlosti jí vysvětlím celou situaci a bezradně pokrčím rameny.
"Je u tebe?!" dívají se na mě ty zelené oči překvapeně.
"Jo. A jeho máma v nemocnici. Až ji zbaví absťáku, pošlou ji
na léčení."
"Na jak dlouho?"
"To je právě to, co nevím" odpovím rezignovaně.
"Podepsala jsem papír, že se o něho postarám a nikdo mi nic neřekl,
ani se na nic neptal. Doufám, že ji dají dohromady do konce
školního roku. Jak dlouho může něco takového trvat?"
"Zítra zkusím něco zjistit" usměje se na mě povzbudivě.
"Doktor v nemocnici je od nás. Snad mi k tomu řekne víc."
"Stejně mi tam ještě něco nesedí" vyslovím myšlenku nahlas.
"Oni mají nějaké finanční problémy?"
"O tom pochybuju. Armáda se stará o rodiny padlých. A pokud vím,
tak velmi dobře. Jak jsi na to přišla?"
Stručně jí řeknu o všem co se dnes stalo. O tom, jak si Alan vybral
z jídelního lístku to nejlevnější, jak se bránil nákupu čehokoli,
co by bylo jen pro něj.
"Prostě je to divný" dokončím vyprávění. "Takhle se přece děti
v jeho věku nechovají."
"Zítra zajdu do kanceláře, která to má na starost. Máš pravdu, že
tohle vypadá divně."

"Tak dobrou noc" loučíme se asi o hodinu později.
"Jo, Alane" šťouchne Alice rošťácky do klučiny. "Zítra mám
s klukama doučko z matiky a fyziky, tak kdybys chtěl...budeme
po škole v cukrárně. Maj tam skvělou zmrzku" usměje se na něj.

Přiznám se, že se mi trochu ulevilo, když jsem zjistila, že v tom
nejsem úplně sama. Alice, se svými kontakty, možná opravdu dokáže
zjistit víc než já. S klukem mi sice moc pomoct nemůže, ale je to
aspoň něco.
Dívám se do tmy a myslím na ni. Na její rty, které dnes neměly
důvod se usmát. Na to, jak je ještě pořád chci políbit. Na to, jak
ještě pořád chci, aby teď ležela vedle mě.