Ty jsi ten důvod

36

Hlasy těch dvou mizí někde v dáli a já...já... Už ve tváři nemám
ten sebejistý výraz, se kterým jsem chtěla tak suverénně vyjít ven
a ukázat, že mi na jejich názoru nezáleží. Už se škodolibě nesměju
jejich naivitě. Už dokonce nemám ani ruku na klice. Najednou už to
totiž nejsem já. Svět kolem mě se roztříštil na miliony kousků a
pro mě v něm nezbylo místo.
Je to panna! Vsadil se s tou holkou co je teď v Súdánu...
Hlavou mi rezonují ty věty, vyslovené před malou chvílí. Panna,
Vsadil se...

Stále dokola si opakuju ta slova, která zněla tak lehce, když vyšla
z úst jedné z těch dívek. Alice se prostě jen vsadila s Harrym o to,
kdo z nich dvou mě připraví o nevinnost dřív. Alice. Ta, které jsem
v noci šeptala příběh o lásce. Ta, které jsem se rozhodla věřit.
Ta, která mě přinutila se zamilovat a všechno ostatní odsunout
stranou. Ta, která se najednou stala mým vesmírem. Středem všeho,
co jsem byla schopna vnímat a chtít.
Proč to udělala? Mohla přece mít všechno. Mohla mě mít celou. Je
možné, že by to ještě nevěděla? Je pravda, že jsem jí nikdy
neřekla co k ní opravdu cítím. Ani když mi šeptala jak jsem krásná,
ani když se se mnou milovala. Dokonce ani když jsme se loučily.
Ale to už přece nebyla moje vina. To ona to nechtěla slyšet.
Proč vlastně? Proč mě nenechala to říct? Další proč na které neznám
odpověď. V tuhle chvíli vím jenom jedno. Šest dní. Moje první láska
trvala šest dní.

Strnule sbalím svých pár věcí a vyjdu z budovy. Ještě zavolat Beth,
že dneska do kavárny nepřijdu a pak už se jen schovat pod peřinu a
snažit se přežít tenhle zasranej den.
"Proč? Je ti něco?" slyším ve sluchátku, že Beth o mě má opravdu
starost. Tohle se totiž ještě nikdy nestalo. Na směnu v kavárně
bych jindy normálně dorazila i kdybych měla umřít.
"Jo. Něco mi je. To bude dobrý, neboj."