Ty jsi ten důvod

18

"Ne" usměje se. "Jen ti chci dát čas, abys o tom mohla přemýšlet.
Rozhodnout se, jestli je tohle opravdu to, co chceš. Jestli já jsem
to, co chceš."
"A co chceš ty?" zeptám se nazdařbůh, protože vůbec nechápu, co
mi chce říct, ale najednou mám pocit, že se mi vzdaluje.
"Nejsem tam, takže na tom nezáleží." "Mně ano."
"Jess, já...to je jedno" zavrtí rozhodně hlavou. "Ne. To teda není.
Chci slyšet, co chceš ty" trvám si na svém, protože jí chci rozumět.
Chvíli mlčí a její oči se upřeně dívají do těch mých.
"Miluju tě, princezno. Miluju tě tak dlouho, že si už ani
nepamatuju, že by to někdy bylo jinak." Neuhne pohledem a já cítím,
jak se červenám.

"N-nikdy jsi mi to neřekla" vykoktám překvapeně.
"Copak ty bys to chtěla slyšet?"
"Ne. Tenkrát asi ne" pochopím, kolik úsilí ji tohle vyznání stálo.
"Ale chci to slyšet teď."
"Teď už to víš. Víš všechno." "Myslím, že ne. Protože jestli je to
pravda, tak nemáš žádný důvod zbavit mě slibu. Musí tu být ještě
něco jiného. Nebo někdo jiný?" zeptám se tiše.
"Jess..." "Řekni mi to. Jestli je tu někdo jiný, pochopím to."
"Žárlím" zašeptá a sklopí oči. "Co?!" Tak tohle jsem opravdu
nečekala. "Slyšelas."
"A protože na mě žárlíš, tak nechceš, abych na tebe čekala?" Asi
jsem fakt idiot, protože tomuhle vážně nerozumím.
"Jessico, šílím tady! Každý den mám strach, že potkáš někoho, kdo
bude chytřejší, hezčí a lepší než já. Někoho, kdo tě zaujme víc
než já. Někoho s kým budeš chtít být víc. A až se to stane, nebudu
tam, abych mohla něco udělat."

"Nikdy jsi mě přece s nikým neviděla" promluvím po chvíli. "Ne. Ale
teď už víš..." "Co vím?"
"Líbání. Líbilo se ti to."
Konečně to do sebe alespoň částečně zapadne. "Jo. Líbilo se mi to.
A líbilo se mi to s tebou. Nechci to dělat s nikým jiným. Takže
tady na tebe prostě počkám a ty mě pak budeš líbat až do rána,
protože jestli ne, budu muset líbat já tebe a na to asi ještě
nejsem úplně připravená."
"To bys chtěla?" dočkám se znovu jejího úsměvu. "Mhm. A ty?" Teď
klopím oči já, protože se hrozně stydím. Žasnu sama nad sebou. Fakt
jsem jí dokázala tohle všechno říct?! Poznala z toho že...že... co
k ní cítím?

"Jess, už budu muset končit. I ostatní chtějí volat domů" usměje se
smutně. "Ještě počkej. Nepřemýšlej nad hloupostmi. Jsem tady a budu
na tebe čekat" znovu cítím jak se červenám. "Já vím." "Opravdu?"
"Teď už ano. Dej na sebe pozor, princezno."