Ty jsi ten důvod

41

"Koukám, že zahrady už nepleníš" usměju se rozpačitě, když se
rozhlédnu kolem sebe. Na chvíli zapátrá v paměti a pak se rozesměje.
"Jo. To ne." I ona si vzpomněla na den, kdy ji, ještě na střední,
přivedla do školy policie.
"Taky jsem je nikdy neplenila. Celé to byl nesmysl. Jenže to už vám
pak nikdo neřekl" zkonstatuje.
"Nevěříš mi?" dívá se na mě, když pochybovačně povytáhnu obočí.
"No jistě. Proč bys měla, že?" usměje se.
"Ti policajti tě tam přece nevyhmátli náhodou" předložím jí logický
argument.
"Nevyhmátli mě. Zavolal je všímavý soused. Takový, vzorný občan"
odfrkne si znechuceně. "Dodnes vlastně nevím, proč to tenkrát
udělal."
"Proto, že jsi na cizím pozemku neměla co dělat?" Teď už můj hlas
začíná znít pobaveně.
Musím se smát. Dva policisté ji tehdy vedli mezi sebou a tvářili se,
jako kdyby chytili Alcaponeho na útěku.
Chvíli mě pozoruje a pak tiše promluví.
"Bydlel tam takový hodný, starý děda. Už ani nevím, jak jsme se
seznámili, ale chodila jsem ho občas navštívit. Vždycky mi udělal
čaj a pak vyprávěl o květinách, které pěstoval. Mluvil o nich
s takovou láskou, jako by to byly jeho děti. Moc ráda jsem ho
poslouchala. A taky byl jediný s kým jsem mohla mluvit o všem.
Věděl, jak se ti třpytí vlasy ve slunci, jak roztomile pokrčíš nos,
když se náhodou zasměješ, jak si hraješ s tužkou, když jsi
nervózní. Věděl o tobě všechno. On jediný, protože nikomu jinému
jsem to říct nemohla a vlastně ani nechtěla."
Překvapeně na ni zírám, ale neodvážím se ji přerušit.
"Jednou na mě čekal už u branky a zavedl mě doprostřed té úžasné
zahrady. Stál tam nádherný, růžový keř obsypaný snad stovkami
poupat. Opatrně pohladil jedno z nich s tím, že tenhle květ bude
nejkrásnější ze všech. Nikdy nezapomenu, jak se usmál a řekl mi, že
ta růže je pro mě."
Dívám se na ni a zdráhám se uvěřit tomu, co mi vypráví.
"Pojď" zvedne se ze židle a počká až udělám totéž.
"Je to jedna z nejvzácnějších odrůd růže na světě" zavede mě ke keři
obalenému květy.
"Když jsem si pro ni tenkrát ráno přišla, nebyl doma. Nevěděla jsem,
že ho v noci odvezli do nemocnice. Ta růže byla moje. Slíbil mi ji.
Tak jsem přelezla plot, abych si ji vzala. A zbytek už znáš" posadí
se zpátky do proutěného křesla.
"Víš, co to bylo za den?" podívá se na mě pátravě. "N-ne" vykoktám
v rozpacích.
"Sedmého května" usměje se hořce. "Ten den ti bylo patnáct."

Ta květina byla pro mě! Takže kvůli mně ji tenkrát zatkli. Chtěla
mi ji dát k narozeninám.
"Dneska už je to jedno, ale tehdy mi to přišlo strašně
nespravedlivý. Bylo to, jako by se proti mně spyknul celej svět."
Neunikne mi, že se znovu, snad už po sté, podívá na hodinky. Někoho
čeká, napadne mě. Někoho, kdo by mě tu neměl potkat.
"Už půjdu" zvednu se pomalu. "Ráda jsem tě viděla" usměju se na ni
v rozpacích. "Jo. Já tebe taky" zazní lhostejně z jejích úst.
"Alice?" oslovím ji ještě. "Hm?" zvedne obočí v otázce co po ní
ještě chci. "Ta malá kavárnička...ta na náměstí, v podloubí...
myslela jsem...jestli bys tam se mnou třeba někdy...na kávu...
se mnou." Bože! Učím na střední škole a nedokážu dát dohromady
souvislou větu!
Dívá se mi přímo do očí, ale neodpoví. Zdá se mi, že už mlčíme
hodiny. Cítím se trapně, jako snad ještě nikdy. "T-tak...ahoj"
vydoluju ze sebe s námahou. Klapnutí branky za mými zády, je to
poslední co od ní ještě uslyším.