Ty jsi ten důvod

65

"Tak co?" vejde chlapec stydlivě za mnou do kuchyně. Na sobě má
nové tričko a džíny.
"Super" zareaguju vztyčeným palcem.
"Tak honem snídat nebo přijdeme pozdě" mrknu na něj ještě.
Míchaná vejce se slaninou a dva rohlíky v něm zmizí rychlostí
světla.
"Ještě počkej" zastavím ho už mezi dveřmi a pověsím mu na krk
svazek klíčů.
"Ať na mě nemusíš čekat. Nebo...kdybys třeba chtěl jít s klukama
po škole ven" řeknu trochu v rozpacích.
"Jo a tady" podám mu bankovku. "Na zmrzlinu nebo na něco, co máš
rád. Kluci jako ty už by přece měli dostávat kapesné."
"Děkuju." Znovu sklopí hlavu, když to vysloví.
"Alane, podívej se na mě" vezmu ho za bradu, aby se mi musel podívat
do očí.
"Nikdo mi nemusí nic platit, ani vracet. Tohle je pro tebe. Je
jedno, co s tím uděláš. Pozvi třeba nějakou holku, která se ti
líbí na zmrzlinu. Nebo si kup něco, co ti udělá radost. Rozumíš mi?"
"Jo" odpoví stydlivě a pečlivě uloží peníze do tašky k učebnicím.

Slunečné, usměvavé počasí vydrží až do odpoledne. Dnes mám v plánu
koupit Alanovi ještě pár věcí na sebe. Dvoje boxerky a pár párů
ponožek nic moc nevyřešilo. Jedna košile a tři trička taky ne.
Ten kluk potřebuje celý nový šatník.
Pomalu se vydám na náměstí a přemýšlím, co všechno mu ještě chybí.
Někde v polovině cesty začínám mít pocit, že mě někdo sleduje.
Znepokojeně se rozhlédnu kolem sebe a spatřím Alana, jak mě váhavě
následuje.
"Co je?" zeptám se ho, když dojde až ke mně.
"Nechci jít s klukama ven."
Nesnáším to jeho zírání do země. Vím, že za to nemůže, ale sakra!
Kluk v jeho věku by přece měl mít nějaké sebevědomí!
"Chceš jít se mnou?" zeptám se, protože nevím, co jiného bych měla
říct.
"Tak prima" usměju se na něj, když přikývne.
"Bude to lepší. Aspoň budu vědět, že koupíme něco, co se ti líbí."
.......?
"Musíme ti koupit ještě nějaké oblečení" odpovím na jeho tázavý
pohled.
"Ale..."
"To nebyla otázka" přeruším ho.
"Jdeme."

"Které?" zeptám se mezi regály se spoustou tenisek a počkám, až mi
prstem ukáže na jedny z nich.
Obuje si je a pyšně se podívá do zrcadla.
"Opravdu se ti líbí?" chci mít jistotu, že hlavní roli opět nehraje
jejich cena. Ale myslím, že tentokrát si jí ani nevšiml. Tyhle boty
chce každý kluk, tak proč by zrovna on měl být vyjímkou.
"Ano" odpoví okamžitě a nadšený pohled mi prozradí, že nelže.

"Myslím, že teď si oba zasloužíme odměnu" mrknu na něj, když se
blížíme k cukrárně.
"Dáme si zmrzku?"
Je to jedna z těch otázek, kdy nečekám na odpověď a zamířím
k volnému stolu.
Chlapec pro mě má další, asi tisícátéprvní překvapení.
"Teď já" řekne tiše a zmizí v útrobách malého podniku, aby se
za chvíli vrátil se dvěma zmrzlinovými poháry.
"Pro vás" usměje se nesměle.
Je mi jasné, že to zaplatil z peněz, které dostal dneska ráno.
"Děkuju" řeknu s úsměvem, protože vím, že nechce, abych mu
vysvětlovala, co měl s těmi penězi udělat.
Sleduju, jak se šťasně usměje a zaboří lžičku do hromady šlehačky.

"Když jsi nechtěl za klukama, proč jsi na mě normálně nepočkal?"
zeptám se už cestou domů.
"Já...nevěděl jsem. Myslel jsem, že nechcete..."
"Alane" vezmu ho kolem ramen. "Já jsem zase myslela, že by pro tebe
bylo nepříjemné, být pořád se mnou. Nic se neděje. Jen se prostě
ještě neznáme tak, abychom mohli vědět, co chce ten druhý. Můžeš
být se mnou, když budeš chtít. Nevadí mi to. A dneska to byl
docela prima den ne?"