Ty jsi ten důvod

64

Venku se stmívá. Pomalu kráčíme úzkou, lesní cestou. Chlapec
se psem jsou daleko před námi a vesele se honí mezi stromy.
"Zjistila jsi něco?" zeptám se, když už to nepříjemné ticho nemůžu
vydržet.
"Jo. Morrisová bude v léčebně dva nebo tři měsíce. Záleží na tom,
jak zvládne první týden. Teprve potom se rozhodnou. Má těžkou
závislost na lécích a zatím je ještě brzy na nějaké závěry."
"A to druhé?"
"Armáda jí každý měsíc posílá peníze. Dostává dost na to, aby
s klukem v pohodě vyžila."
"A to ti není divný, že svého syna nechává chodit jako vandráka?
To sis nevšimla, že ty trička a košile jsou mu malý?! Nikdo z vás
si toho nevšiml?!"
Už zase mám vztek. Na ni, na učitele, na nevšímavé okolí i na sebe.
Taky jsem si toho mohla všimnou dřív. To, že jsem tu jen pár týdnů
mě neomlouvá.
"Chceš mi říct, že všechny peníze utratí za prášky?"
"To by toho musela polykat tuny" pokrčí bezradně rameny.
"Tak kde teda jsou?!"
"To nevím. Ale pomůžu ti s ním, než se jeho máma vrátí."
"A až se vrátí tak co? Změní se něco? Jak dlouho bude trvat, než ji
ten váš plukovník zdecimuje tak, že znovu sáhne po tabletkách?!"
znovu zvednu hlas.
"Jessico, nemůžeme nic dělat, pokud ona sama nechce. Ani ty nemůžeš.
Dokud ho nevykopne, je to neřešitelný."
Má pravdu. Samozřejmě, že to vím. Ale nechci se smířit s tím, že
malý kluk má vyrůstat v pekle.
"Přece se musí dát něco dělat! Policie, sociálka..."
"A co tím dokážeš?" přeruší mě rychle. "On se bude dál roztahovat
v jejich domě, možná dostane nějaké napomenutí a kluk skončí někde
v děcáku."
"Vždyť je prokazatelně týrá!"
"A kdo ti to uvěří, když ani jeden z nich nic neřekne?"
"Ale to přece..."
"Jess, prosím, ještě chvíli nic nedělej. Dej mi čas. Slibuju, že to
vyřeším. Slibuju" zopakuje znovu, když ji můj výraz prozradí, že
tomu nevěřím.

"Alane, chci aby sis zítra vzal na sebe tohle" podám mu igelitku
s pár novými svršky a teniskami.
Sleduju jak pomalu vyndává jednu věc po druhé a pak je vzorně
poskládá a vloží zpátky.
"Máma vám to nebude moct zaplatit. Nemá peníze" vrátí mi tašku.
Musím sebrat všechny síly, abych dokázala zadržet slzy, které se mi
hrnou do očí.
"Pojď sem" sednu si k němu a vezmu ho kolem ramen.
"Tvoje maminka mi nemusí nic platit. Slíbila jsem, že se o tebe
postarám, zatímco bude pryč a tohle k tomu patří. Chci, aby
viděla, že ti nic nechybí, až se za ní půjdeme podívat."
"A kdy to bude?" dívá se na mě smutně.
"Hned, jak nám to pan doktor dovolí. Určitě brzy, neboj" pohladím
ho po hlavě.
"A teď honem do koupelny. Potom si spolu můžeme třeba číst, když
budeš chtít."

Chlapec klidně oddychuje s knížkou položenou na břiše. Usnul dřív,
než jsme dočetli kapitolu. Přikryju ho a zhasnu. Snad mu dokážeme
pomoct, doufám v duchu, když i já konečně položím hlavu na polštář.
Myslím na Alana. Na to, co všechno asi musel prožít. A myslím na ni.
Na to, jak dnes vzala moje ruce do svých. Běžný, přátelský dotek
a moje srdce málem opustilo hruď. Ještě pořád má nade mnou moc.
Ještě pořád mě vzrušuje k zbláznění. Ještě pořád po ní toužím.