Ty jsi ten důvod

37

Můj život se změnil. Já jsem se změnila. Přestala jsem připravovat
přednášky, přestala jsem pracovat v kavárně a jen finanční pomoc
mých rodičů mi umožnila zůstat dál v pronajatém bytě.
Škodolibé poznámky a smích na školních chodbách, když jsem se
objevila, ustal během pár dnů. Byla spousta zajímavějších a
pikantnějších drbů než moje nevinnost.
Popravdě...bylo mi to jedno. Nezajímalo mě to. Nezajímali mě ty
hloučky nafintěných holek a namachrovaných kluků. Nezajímalo mě
co si myslí, ani o čem si povídají. Nezajímalo mě nic.
Dokonce ani Alice. Dokázala jsem ignorovat její volání, dokázala
jsem na ni nemyslet a když se pak vrátila, dokázala jsem ji
odmítnout.
Když tehdy zazvonila u mých dveří, prostě jsem je jen zase zavřela
a nechala ji venku. Nechtěla jsem s ní mluvit. Nebylo o čem.
Dokonce ani následující ráno, když jsem zjistila, že ještě pořád
čeká před domem, jsem k tomu nenašla důvod.
Můj svět byl jako mýdlová bublina do které jsem se uzavřela.
Pro nikoho dalšího v ní už nebylo místo.

Tehdy se Harry objevil ve škole s nateklou, fialovomodrou tváří a
mně došlo, že Alici netrvalo dlouho zjistit příčinu mého chování.
Ne. Neměla jsem z toho pocit zadostiučinění. Bylo mi z toho spíš
smutno. Ale tohle byl jejich svět. Já jsem do něj už nepatřila.
A nepatřila do něj ani Alice. Skončila na téhle fakultě a odešla
studovat kamsi na druhý konec země.

Tohle všechno už se stalo kdysi dávno. Tedy...v mé hlavě dávno.
Ve skutečnosti je to něco málo přes dva rohy. Teď už pracuju
pro jednu z prestižních soukromých společností, která vlastní
několik středních a základních škol. Ano i vzdělání může být
v dnešní době obchod. A rozhodně nebude prodělečný.
Když mi tahle firma nabídla práci, vybrala jsem si vyhlášenou
střední školu v centru. Žáci, kteří sem chodí, jsou do jednoho
dětmi místní smetánky. Každý z nich má buď svého řidiče nebo drahé
auto. O bytech v luxusních čtvrtích ani nemluvím.
Když jsem zjistila, kolik stojí roční školné, přestala jsem být
překvapená. Ale mělo to i své výhody. Částky, které starostliví
rodiče utráceli za vzdělání svých ratolestí, zajišťovaly velmi
dobrý příjem i všem vyučujícím.

V mém novém životě nezůstal téměř nikdo z toho starého. Jen Bethany,
protože pracuje na stejné škole a Cora, která s láskou učí prvňáčky
abecedu nedaleko.
Občas spolu zajdeme na kávu nebo se jen tak couráme po obchodech.
Dneska máme v plánu kavárnu. Docela se těším. Ty unuděné tváře
teenagerů mi někdy lezou pěkně na nervy. Chápu, že je to nebaví,
ale i utopení v přetékajících kontech svých otců, snad budou někdy
potřebovat mluvit slušně anglicky. Bohužel je mi jasné, že tohle
jim dojde až někdy v daleké budoucnosti.