Ty jsi ten důvod

67

Milosrdný čas. Hojí rány a nutí člověka zapomenout na vše špatné.
Paní Morrisová už je doma. Alan je s ní. Malá, neúplná rodina,
kterou už nikdo neomezuje, nenapadá a nenutí žít ve strachu.
Všechno je tak, jak má být a já nevím, co Alice udělala. Ten muž
se k nim už nevrátil. Občas ho vídám, jak opilý vrávorá městem,
ale nikdy nezamíří k jejich domu. Plukovník. Šarže, které se
všichni báli. Dnes je z něj opilec, který nemá nic. Jen lahev, co
mu občas upadne a rozbije se o udržovaný chodník.
"Jess?" osloví mě důvěrně chlapec, když za sebou opatrně zavře
dveře ředitelny.
"Máma tě chce dneska pozvat na večeři. Přijdeš?"
Pár týdnů stačilo k tomu, aby naše přátelství přerostlo v něco víc.
Mám ho ráda a s nadšením pozoruju, jak se z toho neprůbojného kluka
stal sebevědomý člověk. Ano. Dospěl dřív než všicnni ostatní, ale
tomu jsem už nemohla zabránit. Ráda bych mu poskytla ten čas, aby
si užil opravdové dětství, ale... Nikdo z nás nemůže udělat všechno.

"Bylo to výborné, díky" pochválím kuchařské umění paní Marrisové.
"Jessico? Můžu vám tak říkat?" zeptá se, když Alan sklidí ze stolu
a odnese špinavé nádobí do kuchyně.
"Jistě" usměju se na ni.
"Možná by jste měla vědět, že Alice a kluci odjíždějí na misi.
Vím, že víte, že tu o prázdninách nebudou" narazí na skutečnost, že
jsem jejího syna vezla na táboření.
"Odjíždějí zítra. Ve tři ráno."
Dívá se na mě, jako by mi chtěla říct něco víc, ale mlčí.

Proč mi to sakra musela říkat?! Věděla snad, že tam půjdu?! Každý
tady ví, že odjíždějí z náměstí. Každý tady ví, že je to vždycky
v noci!

Stojím v malém parčíku na náměstí, schovaná za stromy a vidím, jak
se tu pomalu scházejí. Sleduju dvojice přitisknuté k sobě v pevném
objetí. A vidím i ji. Stojí sama, stranou od všech ostatních a
dává jim čas a prostor se rozloučit.
Ty přece nejsi sama, lásko! Váhavě vykročím směrem k ní.
"Co tu děláš?" podívá se na mě překvapeně.
"Nic. Já....Já jen..." koktám překvapeně, protože jsem vůbec
nemyslela na to, že by se mě mohla na něco takového zeptat. Vlastně
jsem vůbec nemyslela.
"Až se vrátíš, tak už tu asi nebudu. To je vlastně jedno" usměju se
rozpačitě.
"Jen...jen se prosím vrať. Vrať se zpátky. To....jen...prostě jsem
ti to chtěla říct."
Nenávidím se za to, že jsem tak slabá. Že se jí nedokážu podívat
do očí, když jí říkám něco, na čem mi opravdu záleží.
"Tak jo" řekne mi tiše.