Ty jsi ten důvod

56

Stalo se. To, co bylo dosud řečeno jen v náznacích, získalo
konečnou a neúprosně konkrétní podobu.
Nikdy ji nezískám zpátky. Je jedno, co udělám. Už na tom nezáleží.
Je definitivně pryč a moje přítomnost ji obtěžuje stejně, jako
protivně bzučící komár.
Nenávidím tě, Harry. Nenávidím tě za to, co jsi udělal, za to, že
jsem teď tady a dokonce i za to, jak zoufale se snažíš napravit
něco, co prostě už napravit nelze.

"Zmizím hned, jak se ředitel vrátí" řekla jsem jí, když jsme se
loučily. Znovu jsem zaslechla ten škodolibý smích.
"Jessico, on už se přece nevrátí."
"Co? Jak to myslíš? Proč by se neměl vrátit?" Fakt jsem nechápala,
proč mi říká něco takového.
"Ty vážně nevíš, co mu je?" dívala se na mě, jako kdybych byla
z jiné planety. "No, to je jedno. Ještě musím ven s Kennym. Měj se."

Malá, buclatá kavárnice se na mě dívá se stejným úžasem jako Alice.
"To, že by se vrátil, je krajně nepravděpodobné. S jeho diagnózou
bude zázrak, pokud přežije. Pracovat už rozhodně nebude nikdy."

Sophie Benson mě dostala. Šikovnou manipulací mě poslala někam
do zapadákova a záměrně se zapomněla zmínit, že je to nastálo.
Aspoň už vím, po kom ten její povedený synáček je, napadne mě.
"Vážně? To jsem nevěděla" lže do sluchátka, zřejmě bez uzardění.
"Určitě to vyřešíme, Jessico. Nebojte se. Ale do konce školního
roku vás tam potřebuju. S tím prostě počítejte."
Ještě cosi zablekotám, ale je to stejně jedno. Už mě neposlouchá
a zavěsí.
Do konce školního roku zbývají skoro čtyři měsíce! Čtyři měsíce ji
budu potkávat! Čtyři měsíce mi bude připomínat moji prohru.
Na téhle vesnici prostě není možné se někam schovat nebo se jí
vyhnout.

"Stalo se něco, paní ředitelko?" Mladičká učitelka váhavě vešla
do mé kanceláře, přestože jsem úplně přeslechla její zaklepání.
"N-ne nic. Potřebujete něco, Nikol?"
"To ne. Ale mysleli jsme...tedy já a ostatní kolegové, že by bylo
fajn večer zajít na skleničku a trochu se poznat. Pokud tedy nemáte
jiný program" dodá váhavě.
"Ne. To nemám. A bylo by to vážně fajn, pokud mi odpustíte, že
alkohol nepiju" usměju se na ni.
"To je v pořádku. Taky tomu moc nedám. Tak v sedm, v té malé
hospůdce na náměstí?"
"Dobře. Budu tam" obdařím ji ještě jedním úsměvem.