Ty jsi ten důvod

66

Večerní procházky s Kennym a Alicí se staly pravidelností. Je pro
mě strašné vědět, že ji každý večer uvidím a budu ji mít tak blízko,
ale Alan je v těch chvílích opravdu šťastný. Miluje Kennyho a
Kenny miluje jeho.
A já? Já miluju ji! Ze všeho nejvíc toužím po tom, aby to tak
nebylo, protože vím, že ona to tak necítí. Přesto nedokážu říct ne.

I dnes odpoledne sleduju, jak si malý kluk a velká, chlupatá obluda
hrají mezi stromy. Znovu kráčím vedle ní a mlčím.
"Oficiálně to nepůjde, když Alan nebo jeho matka nepromluví" řekne
tiše.
"A neoficiálně?"
"Můžu přijít o práci."
"A?"
"Jessico, nejde jen o mě!"
"Tak proč mluvíš o sobě?"
"Ty to nechceš pochopit, že ne?" podívá se na mě.
"A co? Já přece taky přijdu o práci" odpovím jí klidně.
"Ty? Proč? Co tím myslíš?" dívá se na mě překvapeně.
"Alice, ty přece víš, že se odsud jen tak nedostanu. Bensonová to
nebude řešit, když nebude muset. Musím poslat oficiální žádost
o přeložení. Teprve potom se tím budou muset zabývat. A výsledek je
jasný. Loajalita. Takový zaměstnanec se jim prostě nehodí. Zbaví se
mě hned, jakmile to půjde."
"Ale to přece..."
"Stojí mi to za to" přeruším ji. "A co ty? Co všechno tobě stojí
za to?"
"Proč chceš vlastně odejít?" zeptá se tiše.
"Tohle město tě přijalo. Lidé tě přijali. Vzali tě mezi sebe..."
"To není důležité."
Nemůžu jí říct, že tady nechci být, protože je tu ona. Že tu nemůžu
zůstat bez toho, abych ji mohla znovu políbit nebo obejmout. Nemůžu
jí to říct proto, že by to nepochopila.
Ona je přece už někde jinde. Má svůj život. Svůj svět. A já do něj
nepatřím. Tak proč, sakra, ona pořád patří do toho mého?!
"Alice, tady přece už nejde o nás" zastavím ji rozhodně.
"Tady jde o toho kluka! A víš co? Je mi jedno, jestli přijdeš
o práci. Je mi jedno, jestli o ni přijdu já. Záleží mi na něm.
Chci, aby vyrůstal v klidu. Bez násilí. Aby ho jeho máma objala,
než půjde spát. Aby věděl, že tam je pro něj. Já nejsem důležitá a
promiň, ani ty."
"Pro mě jsi důležitá" namítne tiše.
"Ne. Možná tenkrát. Už je to pryč. To všechno...už to prostě není.
Vím, že za to můžu. To já jsem to zničila, ale...teď nejde o mě
nebo o tebe. Jestli můžeš něco udělat, tak to udělej!"
"Dobře" řekne prostě a snad ani nevnímá můj překvapený pohled.
"Udělám to. Ale ty mi slib, že budeš stát stranou. Nic nepodnikej,
nic nedělej, jenom počkej."
"Uděláš to pro něj?" zeptám se tiše.
"Ano. Pro něj a pro tebe."