Ty jsi ten důvod

78

Další rudá růže končí v odpadkovém koši v mé kanceláři. Už je to
skoro týden a každý den na mě čeká nový, nádherný květ. Nechápu to.
Nechápu ji. Proč to sakra dělá?! Mohla mi zavolat. Mohla za mnou
přijít, ale ona to neudělala. Dokonce možná ani není ve městě,
protože jsme se od toho dne nepotkaly.

"Můžu dál?" nakoukne Nikol.
"Jo. Jasně. Pojď" pobídnu ji.
"Co píšeš?" nakoukne mi zvědavě přes rameno. "To nemyslíš vážně?!"
vykřikne vyděšeně.
Moje žádost o přeložení už je skoro dokončená. Zbývá jen podpis.
"Jessico, nedělej to. Přece to tu není tak špatný. Všichni jsme
doufali, že už zůstaneš."
"To není tak jednoduché" povzdechnu si.
"Dobře. Chápu, že tohle není velké město na které jsi zvyklá, ale
přece už tu máš přátele. Lidi tě mají rádi. Alan tě zbožňuje. Kdo
ho bude doučovat, když odejdeš?"
"Nikol, já..."
"Aspoň to ještě neposílej. Rozmysli si to. Máš spoustu času. Odejít
přece můžeš vždycky."
Tón jejího hlasu mě obměkčí.
"Dobře" uložím soubor mezi rozpracované a vypnu počítač.
"Dneska si uděláme prima večer jo?" usměje se. "Půjdeme do té malé
hospůdky, dáme si dvojku bílého a večeři. Souhlasíš?"
"Tak jo" nechám se přesvědčit, protože vím, že by mi stejně nedala
pokoj, dokud by neslyšela mé ano.
"Tak v šest jo?" ujišťuje se ještě před školou.

U stolu nesedí jenom Nikol. Je tu i paní Morrisová. Sice nechápu
proč je tu i Alanova matka, ale nevadí mi to. Vlastně ji obdivuju.
Tu vůli, kterou musela mít, aby se dala do pořádku a znovu
vytvořila svému synovi bezpečný domov.
"Dobrý večer" usednu k nim a hned si přiznám, že je mi tahle
společnost příjemná. Rozhodně je to lepší, než trávit večer sama
s myšlenkami na ni.
Ano myslím na ni. Myslím na ni neustále. Miluju ji. Miluju ji tak
moc, že mám strach, že mé srdce přestane bít. Mám strach, že se
prostě zastaví, protože nemůžu být s ní. Nemůžu uvěřit tomu, že si
se mnou jen hrála. Že to udělala jen pro zábavu.

"C-co?" zeptám se zmateně, když si uvědomím, že na mě Nikol mluví.
"Promiň. Zamyslela jsem se" omluvím se neohrabaně.
"Ptala jsem se, proč chceš vlastně odejít" zopakuje dívka svou
otázku.
"To...je to složité" odpovím nejistě, protože nemám v plánu, říct
jim pravdu.
Musím odejít, protože se nedokážu dívat, jak někdo, kdo je pro mě
vším, patří jiné.
"Je to kvůli ní?" zeptá se paní Morrisová a upřeně mi hledí do očí.
"Mimochodem, jsem Ruth" pozvedne sklenku k přípitku na tykání.
"Kvůli komu?" zeptám se s předstíranou lhostejností, když nabídku
přijmu.
"Jessico, tohle je opravdu malé město" dívá se na mě vážně. "Myslet
si, že vás nikdo neviděl je přinejmenším naivní."