Ty jsi ten důvod

84

"Kdy se vrátíš" zavrním unaveně, když už uvolněná odpočívám
na jejím rameni.
"Za týden nebo dva" políbí mě na čelo.
"Jess, musím ti něco říct."
"Ne. Teď ne" přeruším ji.
Vím o čem chce mluvit a nechci kazit tuhle nádhernou chvíli.
"Moc tě miluju."
"Já tebe."

Celou noc mě držela v náruči, jako by se bála, že je to naposled.
Ale já vím, že není. Není nic, co by mě donutilo ji opustit. Až se
vrátí, tak jí to řeknu. Chci, aby byla šťástná. Chci, aby byla
šťastná každý den. Najednou jsem si jistá, že to dokážeme.

"Dobré ráno, miláčku" budí mě něžnými polibky.
"Nechci ráno" zaprotestuju ospale a přitáhnu si to horké tělo zpátky
k sobě.
"No tak" směje se tiše. "Na tohle už nemáme čas."
"Ani chvilku?" zakňourám nešťastně a zatvářím se jako dítě, které
pod vánočním stromkem nenašlo vytoužený dárek.
"Zase zlobíš. Víš to?"
"Mhm. Ale jenom trošičku" přitisknu rty k jejímu krku.
"Miláčku!" položí mě pod sebe, už ani nevím po kolikáté.
Vezme si mě rychle a nesmlouvavě. Neúprosně mě žene k vrcholu,
po kterém tak toužím.
"Bože! Alice! Ach Bože!"

Vševědoucí pohled Ruth donutí můj obličej k ruměnci. Trochu mi vadí,
že i když jen nepřímo, nahlédla do našeho světa. Do světa, který
patří jen mně a Alici. Je to prostor, který začíná za zavřenými
dveřmi. Tam, kam můžu jen já a ona.
"Nemusíš se stydět" usměje se na mě a dál se věnuje řízení.
"Nikdy nezapomenu, co jste pro mě a pro Alana s Alicí udělaly.
Jsem ráda, že tahle cesta měla smysl. Zasloužíte si být spolu."
"Doufám, že ano" odpovím tiše.

Celý život nesnáším překvapení, ale...
Alice Taylor stojí před školou, ležérně opřená o zábradlí a usmívá
se. I v maskáčích je prostě nádherná. Vlasy jí vlají ve větru
a smaragdově zelené oči naplní něha, když mě spatří.
"Co tu děláš?" zašeptám něvěřícně.
"Asi se mi stýskalo" mrkne na mě rošťácky.
"Asi?" zeptám se opatrně.
"Asi určitě" zvážní okamžitě. "Moc se mi po tobě stýskalo, kočičko."

S úsměvem sleduje, jak sladím a míchám její jasmínový čaj.
"Líbí se mi, když to pro mě děláš."
"Miluju, když to pro tebe můžu udělat" odložím lžičku zpátky
na podšálek.
"Musíme si promluvit" podívá se na mě vážně.
"Já vím."
"Jess, já...Sára a já..."
"Já vím" přeruším ji tiše.
"Jak to víš?" zvedne oči od vyšívaného ubrusu.
"Miluju tě. Tak...asi proto?"
"Netrvalo to ani měsíc. Vlastně jsem už druhý den věděla, že...
Ale chtěla jsem tomu dát aspoň šanci. Chtěla jsem se posunout někam
dál. Dál od tebe."
"A?"
"Pořád tě miluju, takže..." usměje se hořce.
Pomalu a s klidem zamíchám horkou kávu a opatrně se napiju.
"Alice, nebudu ti lhát, že je mi to jedno. Ale vlastně jsem ani
nečekala, že bys byla celou tu dobu sama. To jediné, co mě na tom
opravdu štve, je to, že jsi to udělala až potom, co jsem za tebou
přijela."
Její pohled se vrátí k vzorně vyžehlené látce na malém stolečku.
"Tenkrát jsi věděla, proč jsem tady. Věděla jsi to a nedala mi ani
šanci se omluvit nebo ti to říct."
"Jo. To jo" zašeptá tiše.
"Spala jsi s ní?"
"Jess!"
"Ne. Neříkej mi to. Nechci to vědět."
"Jess, ty nevíš jaký to je tam...venku."
"Chceš mi říct, že Sáře se to stalo na misi?!"
"Jo. Stalo se to hned druhý den potom, co jsem jí řekla, že spolu
nemůžeme být. Možná, že kdybych...třeba by byla soustředěnější a
nedošlo by k tomu."
"Tak proto jsi tam teď s ní?!" zírám na ni ohromeně.
"Protože si myslíš, že za to můžeš?!"
"Asi jo. Neměla jsem jí to říkat tam. Měla jsem počkat, až se
vrátíme domů. Měla jsem..."
"Ježíši, Alice! To je přece úplná blbost! Já sice netuším, jak to
'tam venku' chodí, ale jsem si dost jistá, že každý je tam
zodpovědný především sám za sebe."
Její rozpačitý pohled mi prozradí, že jsem ji nepřesvědčila.
"Dobře" oznámím jí klidně. "Teď se tam vrátíš a dokončíš, co jsi
začala. Uděláš to proto, že musíš. Ale potom...potom už nikdy
nechci slyšet, že existuje. Souhlasíš?"
Dívá se na mě a její oči se naplní slzami. "Moc tě miluju. Víš to?"
zašeptá tiše.
"A já tebe" přikryju její ruku tou svou. "Už o tom nikdy nebudeme
mluvit, jo?"