Ty jsi ten důvod

40

Líně sleduju ubíhající krajinu za oknem. Jednotvárný rytmus kol
narážejících na koleje, by mě snadno dokázal uspat. Vlak je téměř
prázdný a kupé mám celé jen pro sebe. Knížku jsem odložila stranou
spolu s telefonem plným hudby. Nemůžu se soustředit. Myslím
na zelenookou dívku. Myslím na její rty. Na to, jak snadno si
dokázaly podmanit ty mé. Myslím na to, jak strašně mi chyběla,
i když jsem si to nikdy nepřiznala. Za dvě hodiny ji možná uvidím,
napadne mě při pohledu na hodinky.

Nádražíčko malého města uprostřed kopců a lesů mě přivítalo téměř
opuštěné. V sobotu odpoledne sem moc lidí asi nejezdí.
Po krátkém zaváhání se vydám širokou, rozkvetlými stromy lemovanou
cestou. Doufám, že mě dovede k hotelu, kde jsem si zarezervovala
pokoj. Internet mi prozradil, že je to vlastně jediný hotel, takže
stejně nebylo na výběr.

"Dobrý den, přivítá mě mladík na recepci širokým úsměvem. "Jistě,
slečno. Vše je připravené" ujistí mě, když mu předložím doklady.
"To je všechno?" ujistí se, když vezme mou malou cestovní tašku.
Jistě, že je to všechno, pomyslím si otráveně. Můžu se zdržet jen
do zítra. V pondělí musím do práce.
"Ano" usměju se na něj zdvořile a následuju ho ke schodům.

"Můžete mi, prosím poradit, jak se nejrychleji dostanu na tuhle
adresu?" podám mu cár papíru s Harryho písmem.
"To je snadné, slečno" usměje se znovu. "Půjdete dál touhle ulicí.
Je to jeden z domů, které budete mít po levé straně. Kousek
od náměstí. Budete tam ani ne za deset minut."

Rozhlédnu se po malém, útulném pokoji a vyjdu na balkon. Alice,
jsem tak malý kousek od tebe. Jsem ve stejném městě jako ty. Co
uděláš až mě uvidíš? Bude to trapné nebo zvítězí tvá ohleduplnost a
budeme se tvářit, že se nic neděje? Nenávidíš mě teď?
Tenkrát jsem si to přála. Chtěla jsem, abys mě nenáviděla. Chtěla
jsem, abys mě nenáviděla tak, že bychom se už nikdy nepotkaly.
A ty jsi mě vyslyšela.
Už za dva dny jsem ve schránce našla malou, bílou obálku. Nebyl
v ní dopis nebo nějaký vzkaz. Jen něžný, stříbrný řetízek s malým
čtyřlístkem pro štěstí. Tehdy jsem pochopila, že odcházíš.

Sprcha smyla únavu po dlouhé cestě a mladík v recepci s úsměvem
pověsil klíč od pokoje na své místo. "Šťastné pořízení, slečno."
"Díky" pokusím se mu křečovitě vrátit tu laskavost a pomalu
vykročím směrem k náměstí.
Rozkvetlá alej mě dovede až k domu číslo 56. Ještě jsem si to mohla
rozmyslet, napadne mě s obavou, když zmáčknu zvonek se jménem
Taylor. Vlastně ani nevím, co jí řeknu. Ale na to už je pozdě.