Ty jsi ten důvod

34

Leží těsně přitisknutá k mým zádům a tiše oddychuje. Tentokrát mi
nedopřála výhodu prostředí sprchy a ještě mokrou mě nedočkavě
položila do postele. Pane Bože! Alice!
Znovu jsem cítila to, co nikdy před tím. Tak jako včera mě dokázala
uvěznit v poutech rozkoše. Vzala si mě úplně celou a já jsem
nedokázala udělat nic, co by jí v tom mohlo zabránit.
Pomalu se otočím čelem k ní a naše těla do sebe zapadnou jako
průmyslově vyrobené puzzle. Alice, ty jsi někdo, kdo zapadne do mého
nitra i života tak, jako by tam patřil odjakživa. Jako by ses
narodila proto, abys zaplnila to prázdno, které jsem až do nedávna
necítila. "Miluju tě" zašeptám jí tiše.
"Vím, že bych ti to měla říct až nebudeš spát a uslyšíš to,
ale potřebuju ti to říct právě teď a v tuhle chvíli."

"Dobré ráno, kočičko" usmívá se na mě s podepřenou hlavou.
"A-ahoj" vykoktám, když si uvědomím, že mě takhle pozoruje už
nějakou dobu. "Jak-jak dlouho už jsi vzhůru?"
"Ne tak dlouho, abych se dokázala nasytit pohledu na tebe. Jsi moc
krásná. Pojď ke mně" obejme mě.
"Počkej. Teď ne" pokusím se vyklouznout z její náruče.
"A proč ne? Nelíbí se ti, když se s tebou mazlím?"
"Líbí, ale..."
"Ale co?"
"Je světlo" schovám se stydlivě pod dekou.
"Já vím" políbí mě něžně a pomalým pohybem odsune pokrývku stranou.

Poslední den utekl jako voda. Objímá mě už zase oblečená
v maskáčích a připravená k odjezdu.
"Proč nemůžu s tebou na letiště?" zeptám se tiše se rty
přitisknutými k jejímu krku.
"Protože nesnáším loučení."
"Ale tedˇse přece taky loučíme."
"Já vím, ale... Tam je to nějak ještě smutnější" zašeptá.
"Musím ti něco říct" zvednu hlavu a podívám se do těch podmanivých
zelených očí.
"Ne. Řekneš mi to, až se vrátím."
"Ale..."
"Ne. Teď ne. Prosím."
Zdá se mi to nebo opravdu v jejím hlase slyším strach?
"Tak dobře. Ještě mě chvíli drž" vyhovím jí a ještě jednou se
schoulím v její náruči.