Ty jsi ten důvod

88

"Tak pojď, kočičko" usměje se na mě, když si sbalím pár svých věcí.
"Nerozloučíš se?" zeptám se váhavě.
"Ne. Myslím, že to není potřeba" zavrtí rozhodně hlavou.
"A já myslím, že je. Neměla bys odejít takhle" vezmu ji za ruku a
ona zůstane nerozhodně stát.
"Ale..."
"Půjdeme na snídani a rozloučíme se s ní. Tohle přece neznamená,
že byste měly přestat být přáteli. Pracujete spolu. Jsou chvíle,
kdy spoléháte jedna na druhou. Je v pořádku jestli chceš odjet,
ale měla bys to udělala správně."

"Uvidím tě dneska ještě?" přitulím se k ní, když auto zastaví
před domem, kde bydlím.
"Mhm" políbí mě jemně. "Dám si sprchu a potom tě vyzvedneme
s Kennym. Dlužím mu asi tisíc procházek" usměje se.
Taky ti něco dlužím, napadne mě už po několikáté.

Na zdi její pracovny visí jediný obrázek. Trochu pomačkaná,
nedokončená kresba dívky s rozevlátými vlasy a zasněnýma očima.
Moje kresba. Ta, kterou jsem tehdy nedokázala dokončit a šokovaná
vlasními pocity ji vyhodila v marné naději, že jednou zapomenu.
"Alice!" dívám se překvapeně na ten kus papíru.
"Říkala jsem ti, že jsem tě neopustila. Vlastně jsem tě nikdy
neopustila" podívá se na mě vážně. "Vždycky jsi byla se mnou.
Ve škole, tady, i tam venku. Vždycky jsi byla tady" vezme mou ruku
a položí si ji na hruď. Přesně tam, kde cítím bít její srdce.
"Není to hotové" řeknu jen proto, abych skryla rozpaky.
"Třeba to někdy dokončíš" políbí mě na čelo.
"Ne. Tuhle ne. Namaluju ti jinou. Namaluju ti jich spoustu" řeknu
už s jistotou. "Jen pro tebe."
"Dobře" usměje se. "Teď zavři oči."
Lehce se dotýká mého krku a potom mě něžně pohladí po tváři.
"Slib mi, že už ho nikdy nesundáš" zašeptá mi do ucha.
"Slibuju" usměju se šťastně, protože dávný, stříbrný dárek se právě
vrátil tam, kde měl být celý ten čas.
"Miluju tě" schoulím se do její náruče.
"Já tebe."