Ty jsi ten důvod

31

Její tichý smích ještě víc prohloubí mé rozpaky. "Nesměj se mi"
natáhnu se po cípu deky a zakryju si jím obličej.
"Promiň, miláčku, ale v některých věcech se vážně chováš jako dítě"
směje se dál a odtáhne přikrývku, aby na mě viděla.
"Nene" zaprotestuju tiše i když moc dobře vím, že má pravdu.
"Jojo" odpoví hravě. "Ale teď tím nebudeme ztrácet čas" zašeptá už
do mých úst a já se ochotně smířím s tím, že i tahle noc bude
příliš krátká.

"Už jenom kousek" vezme mě za ruku a dál prošlapává cestu
v hlubokém sněhu. Jako kdyby ani neznala únavu, napadne mě.
O mně se to ale říct rozhodně nedá. Mám toho dost. Nehledě na to,
že procházky v závějích za romantické fakt nepovažuju.
"Nechceš se už vrátit?" zakňourám rozmrzele. "Je zima."
"Nebuď rozmazlená, kočičko" zastaví na chvilku, aby mě mohla
obejmout. "Už je to vážně blízko. Vidíš támhle tu vysokou borovici?
Tak k ní jdeme."
Připadá mi, že zmíněný strom je na konci světa. Vážně se tu brodím
veškerým sněhem světa jen proto, abych viděla úplně obyčejný
jehličnan?!
"Jo. Vidím ji i tady odtud. Už se můžeme vrátit?" Můj hlas zní víc
otráveně, než jsem zamýšlela.
"Dobře" spustí ruce z mých ramen. "Vrátíme se" pohladí mě jemně
po tváři a pak se už beze slova otočí a vydá zpět čerstvě
vyšlapanou cestičkou.
Neunikne mi, že její chůze je mnohem rychlejší než byla cestou sem.
Je naštvaná, dojde mi okamžitě.
"Alice, počkej!" zavolám na ni a vlastně ani netuším, co jí řeknu.
"Počkej na mě" vydoluju ze sebe jen, když ji doběhnu.

"Tohle tě zahřeje" podá mi hrnek s čajem už v chatě a sedne si
vedle mě k ohni.
"Zlobíš se?" zeptám se opatrně.
"Ne. Proč si to myslíš?" hledí dál do plamenů.
"Nemluvíš" zkonstatuju tiše.
Vezme mě kolem ramen a přitáhne si mě blíž k sobě. "Někdy nemusíš
mluvit a přitom stejně dokážeš říct všechno. Nemyslíš? Jde jen o to,
s kým takhle mlčíš."
"Jak...jak to myslíš?" zavrtím se rozpačitě.
"Někdy ti mlčení s tím správným člověkem dá víc, než hodiny hovoru."
"Chceš mi tím říct, že já nejsem ten správný člověk?" odtáhnu se
od ní rychle.
"Jess, je tu snad někdo jiný s kým tu sedím? Pojď sem" znovu si
jemně položí mou hlavu na své rameno.

"Pomůžu ti" zvednu se rychle, když vstane, aby připravila večeři.
"Chceš?"
"Jo. Uděláme to spolu" políbím ji nesměle na tvář.
"Tak nakrájej zeleninu" vrátí mi tu malou, nemotornou něžnost.

"Chceš to jako přílohu nebo jako salát?" zeptám se, když odložím
nůž.
"A jak to chceš ty?" usměje se a obrátí plátky masa na grilu.
"Mně je to jedno jen...jen nevím co máš ráda" přiznám se nesměle.
"A chceš to vědět?" zeptá se zdánlivě lhostejně, ale já vím, že
tohle není jen tak obyčejný rozhovor o jídle.
"Mhm. Řekneš mi to?"
"Tak teda salát" vyhne se odpovědi a otevře skříňku s ingrediencemi.